Štěpán Kozub: Mám sklony k sebezničení

Je hercem, komikem, zpěvákem, uměleckým šéfem divadla a na vrchol popularity stihl
vystoupat ještě před třicítkou, kterou letos v březnu oslavil. Štěpán Kozub je v jádru
introvert, který mnohdy upřednostňuje práci před svým zdravím. Dokonce už měl
namále a do péče lékařů se dostal za pět dvanáct.

Každý herec se snaží prosadit, mít úspěch, být známým. Vám se to podařilo poměrně brzo. Jak jste zvládl bleskový příval popularity a pozornosti médií i diváků? Byly okamžiky, kdy jste si přál vrátit se a být téměř anonymní?

Když děláte hereckou práci, přirozeně potřebujete diváka. Bez něj to nedává smysl, práce by byla poloviční. Je to stejné v divadle i ve filmu. Myslím tedy, že každý herec si přeje, aby jeho práce byla vidět a slyšet a aby rezonovala. A když se to pak stane v tak brzkém věku jako mně, nikdo vás kompletně nepřipraví na to, co všechno to s sebou nese. Takže když pak vyjdete do ulic a už je to intenzivní - lidé vás například s něčím ztotožňují -, trvá, než si na to zvyknete. Alespoň mně tedy trvalo, než jsem přijal, že je to součást mého života. Je nesmírně důležité si uvědomit, že to není jenom moment, jenom nějaká přechodná situace a zrovna teď. Jakmile si totiž člověk váš obličej někam zařadí, je to už na denní bázi. A ta pravidelnost, rytmus a kontinuita... S tím jsem se v začátcích těžko popasovával. Jsem z principu spíše introvert, i když to možná tak nepůsobí.

Před časem jste ze zdravotních důvodů omezil práci. Co se stalo? Tělo nebo duše začaly stávkovat a vysílat varovné signály?

Ano, to je pravda. Mám zvláštní sklony k jakési sebedestrukci, v hodně věcech jsem maximalista. Moje zdraví je obecně složité a mé dechové záležitosti... S nimi bojuji odmala. Samozřejmě skutečnost, že člověk hodně dělá a málo spí, protože je pořád někde na cestách, tomu nepomáhá. Chytilo mě to do té míry, že jsem dostal silný plicní záchvat. Plíce mi úplně vypnuly a pracovaly jen trochu, takže jsem musel na tři týdny přerušit práci.

Měl jste strach?

Ano. Měl jsem strach, že zemřu. Musím přiznat, že když ke mně domů přijela sanitka, pan doktor, který mě pak z toho dostal, mi řekl, že bylo za pět minut dvanáct a že je dobře, že jsme volali. Měl jsem tlak 200/120, takže náběh na infarkt.

Máte neuvěřitelný záběr. Jste režisér, komik, zpěvák, divadelní a filmový herec, umělecký šéf divadla. Chcete naplnit heslo Žít rychle a zemřít mladý, nebo jen máte velkou tvůrčí energii a potřebujete ji zpracovat?

Myslím, že jde o to druhé. Nemám ambici zemřít mladý, ale ambici ten čas vyplnit. Mám pocit, že jsem pochopil, co mě v životě naplňuje, co mi jde nebo nejde, a myslím si, že bych to tím pádem měl dělat. Je to taková moje vnitřní povinnost. Nikdo mě do toho samozřejmě nenutí, ale cítím v sobě, že je to nutnost. Je to nutkavá věc - radost z tvorby, radost ze zábavy. Tohle všechno mě naplňuje a dělá šťastným. Když už se do něčeho ponořím, ať je to film, nebo divadlo, pak se tou věcí nechám pohlcovat. Hlavní je, že mě to zdravě - a někdy už i nezdravě - baví.

Patříte k našim současným nejtalentovanějším hercům. Musí se ale k talentu přidat i dřina?

Svou práci se samozřejmě snažím dělat, jak nejlépe dovedu. Talent v ní podle mě tvoří zhruba dvacet procent. Je to nějaký předpoklad, ale musíte ho rozvíjet a tvrdě pracovat. Osobně jsem potkal několik lidí, kteří měli talent na něco, ale tím, že spoléhali jen na něj a nepracovali s ním, vyhořeli, protože rozhodující je právě práce.

Umíte si dělat legraci ze všeho. Funguje to u vás tak, že myšlenka od srdce jde přímo do úst a míjí mozek, takže jedete "bez brzd"?

Ne. V humoru mám rád bezprostřednost, živočišnost, živelnost, upřímnost, vše bez příkras. Ano, někdy se stane, že člověk "šlápne do ho*na", ale z úhlu pohledu dotyčného. Dokážu si dělat legraci ze všeho, protože pro mě to je legrace. Ale potkal jsem se s lidmi, kteří to tak neberou a nepochopí, že jde o srandu. Proto občas narážím, ale říkám si: "Fajn, nelíbí se ti to, v pořádku, nemusíš se tomu smát, ale nesmíš mi to zakazovat nebo mě odsuzovat jen proto, že ty se nesměješ." Takže žádné hranice si nenechám stavět, ty máme každý v sobě.

Jednou jste říkal, že humor je pro vás obrana a štít proti okolnímu strachu. Došel i vám někdy humor a zůstal jste bezradně stát?

Určitě se mi to stalo a je to velmi nepříjemné, protože když ztrácím humor, už je to fakt blbé. Ale samozřejmě jsem zažil pár životních situací, kdy mi do smíchu nebylo.

Měl jste nějaké idoly?

Vždycky jsem obdivoval Monty Pythony. Mám je moc rád. A pak také humor Vladimíra Menšíka. Vždycky mi byl blízký a nesmírně jsem ho obdivoval.