Jan Rosák: Covid mě změnil

S moderátorem Janem Rosákem (74) jsme si povídali o tom, jak vnímá současnou pandemii a proč na některé lidi ve svém okolí změnil názor. Rozpovídal se i o tom, co si myslí o očkování, jestli věří na něco mezi nebem a zemí a co se snaží vštípit svým vnoučatům.

Je asi logické, že náš rozhovor otevřeme otázkou na současnou situaci: Jak to máte s prací v téhle době, kdy se všechno znovu uzavírá?
Zrovna sedím u počítače a připravuji si dopolední vysílání na stanici Český rozhlas Dvojka, které by mělo být laděno štědrovečerně, i když bude dopoledne. To je tedy gros mé práce v současné době, protože divadla velice omezují svoji činnost. Hraji v Divadle Radka Brzobohatého už takhle velmi sporadicky a teď nám odpadly různé zájezdy. Občas si zahraji v Molierově Lakomci, kde mám roli, ale jelikož byly zrušeny i různé zájezdové besedy, mou hlavní náplní je nyní Český rozhlas. Tam si s manželkou (Jiřina Rosáková, pozn. red.) připravujeme náš pravidelný pořad Šťastnou cestu, který se vysílá každý pátek. Do toho připravuji její silvestrovskou verzi, jež by měla být celá vesměs vedena originálně.

Pokud jsem ovšem dobře zaznamenala, nedávno vám vyšla kniha Baví mě bavit aneb Půlstoletí s mikrofonem, je to tak?
Ano, máte pravdu. Tu knihu jsem připravil společně se Stanislavou Jarolímkovou, a jak napovídá název, pojednává o mých padesáti letech ve světě médií. Bohužel covid nám zasáhl do slavnostního křtu, takže jsme ho museli odložit. Kniha už vyšla, ale křest bude až později. Nicméně pokud by někdo měl zájem, kniha už je k dostání.

Už jsme zmínili covid. Zajímal by mě váš názor na celou tuto dobu, protože i vás to určitě hodně zasáhlo...
Právě tady pokašlávám, ale to si jen odkašlávám po ránu. To naštěstí není nic covidového. (smích) Když začnu pohledem naší rodiny, samozřejmě nás covid zasáhl. Moje manželka je třikrát očkovaná, ale před tou třetí dávkou ji nemoc zasáhla. Nicméně právě proto, že je očkovaná, byl ten průběh velice mírný. V podstatě asi za týden z toho byla venku. Ztratila na chvíli chuť a čich, ale už je úplně v pohodě. Jsem však skutečně přesvědčen, že ten průběh byl mírný, protože byla očkovaná. A to mě utvrzuje v tom, že očkování je asi opravdu jediná možnost, jak se z toho vyhrabat.

Změnil se tím nějak váš pohled na lidi okolo vás, kteří třeba očkování odmítají?
Opravdu mě hrozně štvou a mrzí názory lidí, kterých jsem si do té doby vážil. Lidí, u nichž jsem předpokládal, že vědí, že jedna plus jedna rovná se dvě. Že přece to, co vidí kolem sebe, musí vyhodnotit odpovídajícím způsobem. Ne. Oni budou chodit na náměstí, říkat, že jim stát něco předepisuje, aby například nosili roušky. A pak třeba Mirek Etzler (herec, pozn. red.), že si ho teď beru chudáka do pusy, se odmítal očkovat a teď je na kyslíku. Zpytuje svědomí a říká: "Proč já pitomec jsem se nenechal očkovat."

Mnoho lidí mimo jiné následně říkalo, že je covid přinutil více se věnovat sobě. Pociťujete něco takového i u sebe?
Covid mě změnil. Přibral jsem asi čtyři kila, protože jsem nemohl zprvu vůbec sportovat, jak vše zavřeli. Ale tak jsme s manželkou začali alespoň chodit do lesa. Dali jsme se na nordic walking. Dnes už je to lepší, protože mohu chodit na tenis, takže dvakrát týdně chodím. Nicméně to budu určitě ještě nějakou dobu dostávat dolů. (smích)

A cítíte i změnu psychickou nebo názorovou?
Změnil se můj názor na některé bližní, kterých jsem si vážil. Dnes nechápu, kam se posunuli. To je spíše negativní poznatek z toho všeho. Vedle toho jsem musel měnit svůj pracovní plán. Nevíme, jestli pojedeme na hory, protože bychom rádi vzali vnuky lyžovat. Ale zda je vůbec dokážeme vzít někam do Rakouska, nevím.

Když už jste nakousl roli prarodiče... O vás se říká, že jste rozmazlovací dědeček. Je to tak?
Určitě ano. Já jsem na to pyšný a věřím, že to tak má vnoučata také hodnotí. Že se na nás těší a milují nás. Je to úžasné, když se otevřou dveře tady doma a já slyším od dveří: "Je tady děda?" Je to nádhera.

Snažíte se jim i něco předávat nebo je nějak učit?
Teď například přišla vnučka a říkala, že děda ji naučil hodiny. Takže učíme se třeba poznávat hodiny. Vyrobil jsem takové papírové a na nich trénujeme. Nebo děláme nenásilné bojovky. V sobotu hned po tenise, ačkoli jsem byl unavený, jsme dělali takové úkoly. Já jsem kreslil zvířata a kytičky. Přestože to neumím, děti hádaly, co to je zač. Zkoušely hádat, kde je sever. Ale učíme se navzájem. Ony mě zase učí anglicky, protože mají dnes ty různé iPady a na nich hry a videa. My tedy máme doma tři Angličany, proto děti mluví mezi sebou perfektně anglicky. V češtině dělají chyby, ale v angličtině ne. Starší děti navíc chodí do školy s anglickou výukou, takže se v tom ještě zdokonalují.

Nedávno jsem poslouchala rozhovor s vámi v pořadu Blízká setkání. Hovořil jste tam o svém zážitku, kdy vás bratři jako malého pustili z kopce v kočárku. V té souvislosti jste zmínil, že věříte na anděly. Byla to nějaká nadsázka, nebo opravdu věříte na něco mezi nebem a zemí?
Nejednalo se o žádnou nadsázku. Mimochodem, v té knize je tahle epizoda také zmíněna. Je tam i fotografie cesty, ze které mě bratři pustili v tom kočárku. Nicméně opravdu mě zachránil pan farář. Navíc to bylo až takové symbolické, protože šel zrovna ze hřbitova a povídal, že jeden život teď pohřbil a jeden teď zachránil. Nicméně momentem, kdy ta vyšší moc opravdu zasáhla, bylo, když jsem se topil. V řece Haná, jež je normálně takový větší potok, ale v té době byla rozvodněná a já se v ní topil. Už jsem byl pod vodou a dolů mě táhly holínky, tepláky nacucané vodou a jen tak jsem hrábl nad hladinu a tam byl proutek, po němž jsem se vytáhl nahoru. Věřím, že ten proutek tam musel někdo dát, a tudíž i musím věřit, že tady je nějaká vyšší moc. I když to nebudu nazývat bohem, protože nejsem praktikující katolík, abych chodil do kostela, něčemu určitě věřím.