Štefan Margita: Mám rád aplaus

Operní pěvec Štefan Margita (68) působil během své kariéry v těch nejslavnějších operních domech a získal si doslova celosvětový věhlas i obdiv kritiků a publika. Po letních pěveckých prázdninách, které trávil ve svém bytě ve Španělsku, se opět vydává na turné a také zkouší operní inscenace. Poskytl nám rozhovor těsně předtím, než pracovně odletěl do USA. Na zpěvačku Hanu Zagorovou (†75), jež byla nejen jeho životní láskou, ale i spřízněnou duší, myslí každý den a snaží se o to, aby její odkaz žil dál v srdcích těch, kteří ji měli rádi.

Za dva roky vás čekají kulatiny, které už plánujete nyní. Co se chystá?

Národní divadlo je tak úžasné, že nasadí titul, který jsem zpíval opravdu téměř na celém světě. Od Metropolitní opery po Londýn, Mnichov, Chicago nebo San Francisco. Je to opera Richarda Wagnera s názvem Zlato Rýna, kde si zazpívám Logeho.

Kromě příprav jubilea jste právě na turné Rež, rež, rež. Jak se lidem líbí?

Musím říct, že turné má velký úspěch. Půlka věcí jsou klasické a muzikálové písně a ve druhé půlce jsou lidovky a lidé na to čekají, moc je to baví. Když začnu zpívat Černé oči, jděte spát nebo Macejko, zpívají s námi, je to krásný pocit. Do prázdnin jsme odehráli 17 koncertů a teď opět pokračujeme. Dokonce už jsou ohlášeny koncerty na rok 2026 a vypadá to tak, že odehrajeme i pět koncertů na Slovensku. Moc se na to těším.

Vedle turné vás také zaměstnává opera.

Samozřejmě, opeře se věnuji velmi rád. V říjnu letím do Dallasu a pokračuji do San Francisca, kde bude koncertní provedení Wagnerovy opery Zlato Rýna. V lednu se vrací inscenace Don Buoso v režii Davida Radoka, ve které účinkuji, a také mě čeká zkoušení Wagnera v Národním divadle. Dále točím desku duet se Supraphonem, kam se mi povedlo dostat úžasné zpěváky jako Lucii Bílou, Moniku Absolonovou, Jitku Čvančarovou, Vojtu Dyka či Martu Jandovou. K tomu máme v plánu udělat koncert duetů v O2 areně k té mojí sedmdesátce. Hlavně to musím zvládnout ve zdraví, to je nejdůležitější.

Kdy se u vás zrodila láska k opeře?

Jak už jsem zmiňoval, jsem Lev a ti milují aplaus, takže ta touha po obdivu ve mně byla už od dětství. Bydlel jsem v Košicích a měli jsme to blízko do Maďarska, což bylo fajn, protože tam i v době komunismu jezdily západní skupiny. Zažil jsem vystoupení skupiny Queen, také jsem byl v Budapešti na koncertě Led Zeppelin. To jsem měl rád a mám rád dodnes. Studoval jsem uměleckou průmyslovku a pak se nedostal do Prahy na školu. Ke zpěvu mě zlákala paní profesorka z konzervatoře, která se právě vrátila ze Švýcarska a pamatovala si mě už jako dítě, že jsem pořád zpíval. Tak mě přemluvila, abych to zase zkusil. Poslechl jsem ji a zalíbilo se mi to.

V létě si pravidelně dáváte zaslouženou pracovní pauzu. Co vás vedlo k tomuhle rozhodnutí?

Během sezony mám opravdu strašně moc představení a koncertů, tak si myslím, že přes léto si hlasivky musejí odpočinout. Člověk, když je mladý, toho vydrží hodně, ale s věkem přichází moment, kdy si hlasivky řeknou o odpočinek. Já obdivuji muzikálové zpěváky, kteří jsou schopni zpívat každý večer. Samozřejmě jsou ozvučení, ne jako v opeře, kde se zpívá bez mikrofonu, bez ozvučení, ale i tak to musí být pro hlasivky velmi náročné.

Paní Zagorová měla nedávno výročí úmrtí. Jak jste na ni vzpomínal?

Jsou tací, kteří si myslí, že na někoho, s kým jste 30 let žil, nelze vzpomínat každý den. Já to tak ale mám, na Hanku vzpomínám každý den, vždy přijde něco, co mi ji připomene. Také žiji v bytě, kde jsme bydleli spolu. V den výročí její smrti jsem byl na hřbitově, koupil jsem krásný věnec z bílých růží, protože ty měla Hanka nejraději, a celé to proběhlo v tichosti. Pokud něco existuje, věřím, že Hanka tu lásku vidí a cítí, a to nejen ode mě, ale od všech lidí, kteří ji měli rádi. Nikdo neví, jestli po smrti něco existuje, ale člověk tomu chce věřit. Právě na výročí její smrti toho byla svědkem i moje neteř. Když jsme byli na hřbitově a já jsem pokládal na hrob ten krásný věnec, náhrobní kámen byl úplně horký. Poprosil jsem neteř, aby si také sáhla, a opravdu to cítila. Někdy to propojení lidí nezmizí ani poté, co jeden navždy odejde. U nás v bytě se udály opravdu zvláštní věci, že tomu člověk těžko uvěří. Jednou jsem přiletěl z Ameriky a nemohl v noci spát, byly asi tři, možná čtyři hodiny ráno. Šel jsem si udělat kafe a sedl si k našemu stolu, na kterém máme krásnou mísu. Vzpomínal jsem na Hanku a nahlas si řekl, že je taková škoda, že už tady není, a najednou se ta mísa začala kývat. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale přísahám, že se to dělo. Bavil jsem se na tohle téma s Dagmar Havlovou a ona mi říkala, že se budou dít zvláštní věci, někdy se může rozsvítit světlo, u nás se hýbala mísa. Samozřejmě to může být náhoda. Nebo také nemusí.

Radíte se i dnes s paní Zagorovou v duchu?

Ano, často s ní v duchu probírám to, co se děje. Třeba nedostanu žádné znamení, ale jsem s ní stále propojen. Po smrti Hanky se někteří lidé snažili chovat jako kamarádi, ale nebyli jimi. V jednu chvíli mě to strašně překvapovalo, ale poté jsem se náhodou podíval na svůj Instagram a jedna paní mi tam psala, že mě moc zdraví a ať se držím, a také mi tam napsala, že pánbůh vezme z mého okolí pár lidí, protože slyšel to, co jsem neslyšel já. Říkal jsem si, jak je to možné, že mi taková zpráva přijde zrovna ve chvíli, kdy jsem na to hledal odpověď. Takže po smrti Hanky z mého života opravdu pár lidí zmizelo, ale na druhou stranu jsem poznal ty pravé přátele.