Ljuba Krbová: Cesta je povedená tehdy, když se člověk v pořádku vrátí domů

Ljuba Krbová (67) pochází z pěti dětí a část dětství prožila v Berlíně. Patří k výrazným osobnostem českého filmu, televize i divadla, diváci ji dobře znají ze seriálu Ulice. Vedle herectví je její velkou vášní cestování. Vyráží často sama jen s fotoaparátem. V rozhovoru pro SEDMIČKU se rozpovídala o cestách po Indii, Tanzanii i Srí Lance. Letos ji čeká vysněná cesta do Alžíru, ale i pokračování v seriálu, natáčení německého seriálu a práce na audiodramatu, které napsal její manžel.

Když jsme spolu mluvily naposledy, vyprávěla jste mi o cestě do Japonska. Jaké jsou vaše nové cestovatelské zážitky?

Vždycky využívám pauzy v natáčení seriálu Ulice. Cestuji buď během prázdnin, nebo na přelomu roku, kdy má Ulice přestávku. A i divadla, ve kterých hraji, jsou už zvyklá na to, že se v tomto období snažím být na cestách. Tyhle výpravy mě nesmírně občerstvují, přestože rozhodně nejde o odpočinkové dovolené. Většinou se stává, že když s sebou někoho vezmu, při zpáteční cestě prohlásí, že teď by potřeboval skutečnou dovolenou.

Na přelomu loňského roku jste se vydala do Indie. Jak se vám tam líbilo?

Cestovala jsem po střední Indii, tentokrát s kamarádkou, která také fotografuje. Viděla moje snímky z Váránasí a přála si tuhle zkušenost zažít na vlastní kůži. Přelom roku je tam ale náročný, kvůli smogu a mlhám byly rušeny vnitrostátní lety a člověk musel hodně improvizovat. Někdy ani nebylo jasné, jestli se vůbec poletí, a řešily se zdánlivé maličkosti, které se na cestách rychle promění v dobrodružství. Přesto to byla velmi krásná cesta. Projížděly jsme střední Indií a navštívily i městečko Órčha, kam běžně turisté nejezdí. Právě tam jsem měla pocit, že jsem vyhrála v loterii, nejraději totiž fotografuji místní lidi v jejich přirozeném prostředí, mezi paláci a chrámy. Jenže jsme dorazily na Nový rok a v Indii, když je hodně lidí, je jich opravdu hodně. Místní se chtěli fotit s námi, protože jsme pro ně byly exotické, jedna fotka střídala druhou a trvalo to opravdu dost dlouho. Jindy jsme zase chtěly s kamarádkou vyzkoušet indické kino, ale nakonec nás pán, u kterého jsme byly ubytované, varoval, že vzhledem k tomu, že v Indii chodí do kina jen muži, není to dobrý nápad. I přes všechny komplikace to byl nesmírně silný a hezký zážitek. Vždycky říkám, že cesta je povedená tehdy, když se člověk v pořádku vrátí domů, a právě drobné potíže jsou často tím, co vám ji navždy uloží do paměti.

Kam jste vyrazila po Indii?

V červenci jsem se po zhruba jedenácti letech vrátila do Tanzanie a s radostí musím říct, že se téměř nezměnila. Nemluvím o Zanzibaru, ale o národních parcích, jako jsou Serengeti a Manyara. Zaplaťpánbůh tam nevyrostly žádné hotely a do parků je možné vstupovat pouze ve dne, aby měla zvířata klid. Ubytování přímo v Serengeti je velmi skromné, často ve stanech, kde v noci posloucháte zvuky zvířat, to je na tom hezké. I při krátkých přesunech vás ale doprovází ozbrojený personál. Potěšilo mě, že si místní za peníze z turismu přírodu nenechali zničit a že respektují zvířata i krajinu. To, že se za jedenáct let prakticky nic nezměnilo, mě opravdu zahřálo u srdce. Možná jen mírně přibylo džípů. My jsme ale měli štěstí na průvodce, který je neměl rád a jezdil jinými trasami než většina. Vyžadovalo to trpělivost, ale když se nějaké zvíře objevilo, měli jsme ten zážitek jen pro sebe, což bylo krásné.

Máte nádherné zážitky, završila jste to Srí Lankou, ze které jste se vrátila před pár dny. Byla jste tam poprvé?

Na Srí Lance jsem byla už podruhé. Poprvé jsme tam byli s Ondřejem přibližně v roce 2016. Na pobřeží jsou dodnes patrné následky tsunami, a letos v listopadu navíc zasáhl vnitrozemí silný tajfun, kvůli němuž byly některé silnice neprůjezdné nebo jen obtížně sjízdné. Před cestou jsem si proto pečlivě připravovala itinerář a kontaktovala jednotlivá ubytování s dotazem, zda jsou v provozu a zda se k nim lze bez problémů dostat. Současně jsem se zajímala o to, jestli tajfun nezasáhl místní obyvatele příliš vážně. Z odpovědí vyplynulo, že cestovní ruch je pro místní zásadním zdrojem obživy a že návštěvníky nadále vítají. O to silnější pak byl pocit, že tím, že tam člověk nechává peníze, může místním lidem alespoň trochu pomoci. Větší problémy nastaly u železniční dopravy, která je pro zemi velmi důležitá. Některé úseky se budou opravovat ještě delší dobu, nicméně ty nejdůležitější se podle všeho podařilo zprovoznit.

Praktikujete filozofii wabi-sabi, která oslavuje krásu nedokonalosti?

Typickým příkladem takové nedokonalosti je spadané listí z javoru v malé nádržce s vodou. Všude kolem je nepořádek, listí opadává. Nejprve všechno uklidíte, vyčistíte a pak si vyberete pět nejhezčích lístků a položíte je zpátky, tak, jako by tam právě teď spadly. Aby to nebylo dokonale sterilní, ale aby tam ten javor zůstal symbolicky přítomný.

Máte to tak i v životě, že všechno nemusí být perfektní?

Určitě ano. Nikdo z nás není dokonalý, každý máme své slabiny. Sama se považuji za trpělivého člověka, ale občas bouchnu. Dívám se na svět optimisticky, kolegové mi často říkají, že jsem až příliš usměvavá, ale i mě dokáže něco vytočit. Podle mě je nezdravé klást na sebe nároky absolutní dokonalosti. Právě naše nedokonalosti nám dávají prostor se zlepšovat a pracovat na sobě.

Když už mluvíme o práci, co vás letos čeká?

Na podzim jsem si zahrála v německém seriálu Josie a na základě té zkušenosti mě oslovila další produkce, která bude v Česku natáčet seriál Charité. Zřejmě mě tak čeká oprášení němčiny. Těší mě to i proto, že práce na větších zahraničních projektech má jinou dynamiku. Jsme malá země a u domácích projektů je často znát omezený rozpočet, zatímco u velkých produkcí je víc času, lepší zázemí a celkově větší klid při práci. Ten pocit, že se o vás někdo stará, je velmi příjemný. Zároveň budu pokračovat v seriálu Ulice a velkou radost mám i z chystaného audiodramatu pro Audioteku - hry, kterou napsal můj muž. Je to o Pérákovi, legendární postavě druhé světové války, takovém českém superhrdinovi. Už jako velmi mladá jsem účinkovala v jedné z jeho rozhlasových her a teď mi po letech napsal roli znovu. Na natáčení se moc těším a jen doufám, že mu to nepokazím.