Stanislav Hložek: Nikdy jsem nechtěl být zpěvákem

Jeho hity zná téměř každý Čech. Přesto Stanislav Hložek (67) nikdy netoužil po tom, být profesionálním zpěvákem. Vystupováním s Hanou Zagorovou (75) se mu ovšem splnil sen. Co dalšího prozradil v barrandovském pořadu INSTINKTY Jaromíra Soukupa?

Jak ses dostal ke zpěvu?
Já jsem dělal stavební průmyslovku a už tam jsem zpíval s různými kapelami a vlastně se mi povedlo, že jsem dostal nabídku zpívat s Orchestrem Gustava Broma. Nesmírně jsem si toho vážil, měl jsem vždycky šílenou trému, ale prostě jsem si říkal: páni s takovými muzikanty a s takovými osobnostmi vůbec stát na pódiu. To je něco neskutečného. Dělal jsem to rád, ale nikdy jsem nechtěl být zpěvákem. V životě mě to nenapadlo.

Vážně?
Zpíval jsem pořád, měl jsem obrovskou úctu ke Karlu Gottovi, Evě Pilarové a dalším hvězdám. Když jsem se s nimi začal občas potkávat, byl to pro mě vždycky obrovský svátek. A když jsem nastoupil k Hance Zagorové, byl to sen. Nikdy jsem to nebral tak, že chci být zpěvák.

Tykáš si s Hankou?
Že bych si s Hankou netykal?

Já nevím. Hanku znám a ona si drží vždycky takovou distanci, všichni ji obdivují, všichni k ní mají velký respekt. Já jí mám hrozně rád, ale přece je to dáma...
To je pravda, ale já se s Hankou i Karlem Vágnerem znám od roku 1974 a jsme kamarádi a říkám, že jsme vlastně taková rodina, protože jsme toho spolu zažili tolik, co jsem nezažil s nikým jiným.

Máš nějaký drb o Hance?
To by bylo nadlouho. Hanka je prostě moje krevní skupina a víme o sobě toho tolik, že jsem jí říkal: "Hani, ty víš o mně a naší rodině tolik, co moje ségry. Ty jsi vlastně moje třetí ségra."

Hana Zagorová je neuvěřitelný fenomén, srovnatelný s Karlem Gottem. Takových zpěváků nebo umělců vůbec mnoho není.
Hanka je výjimečný člověk, Hanka je jenom jedna.

Já ji obdivuji, byl jsem na jejím koncertě v Lucerně, myslím, že to bylo k jejím nejmenovaným kulatým narozeninám, a byl jsem úplně konsternován. My jsme byli asi v jedenácté řadě, lidé při druhé písničce opravdu vstali. Garantuji, že věkový průměr byl pětatřicet, možná čtyřicet, a v prvních řadách šíleli celou dobu. Já jsem to vůbec nečekal. Já jsem tam seděl, čekal jsem, že tam budou moji vrstevníci či případně naši rodiče...
Já teď prozradím to, že Hanka bude mít opět Lucernu. Opět ke svým narozeninám, takovým zajímavým, 6. září. A dohodli jsme se, že tam budeme všichni tři.

Budete zpívat společně?
Sanitku určitě dáme.

Jsi před koncertem nervózní?
Přiznám se, že jsem, a to před každým vystoupením. Mám různé druhy trémy, někdy větší, někdy menší. Větší trému mám, když jedu do nějakého neznámého prostředí a jsem tam sám. A jsem v rukou neznámého zvukaře, třeba se bojím, jestli mi pustí správnou píseň. Když jsem s kapelou, jsem klidnější, i když taky před vystoupením mám takovou lehčí trému. A víš, co je zajímavé? Hrávám fotbal ještě s Amforou a stává se, když třeba nejsem ve fyzické formě, že se rozcvičuji a přitom si zpívám. Já se před fyzickou námahou rozezpívávám.

Spousta umělců si musela najít kvůli covidu jinou práci nebo něco k tomu, protože ne každý měl úspory na celý rok, které by mu stačily...
To je pravda. Spousta zpěváků byla v těžké krizi, spoustě kolegů došly peníze, úspory a tak dál. Nicméně nějak jsme to všechno přežili. Ale nebylo snadné zpívat po tři čtvrtě roce - měl jsem úplně ztuhlé hlasivky, ty jsou sval, a pokud se netrénuje, ochabne, a mně do zpěvu v té době nebylo... A když to už šlo, asi týden jsem se musel pečlivě rozezpívávat, ale zapomínal jsem texty. Musel jsem si ten svůj repertoár, který jsem běžně zpíval levou zadní i pozpátku, několikrát oprášit, protože jsem se ztrácel v textu. Zaplaťpánbůh se mi to rozjelo. První dvě tři vystoupení, jsem zjistil, jak je naše profese těžká.