Retro film Šest medvědů s Cibulkou: Lipský se bál o své zdraví!

Rodinná komedie z roku 1972, v níž zazářila řada medvědů, šimpanzů i prasátek, je především řemeslným koncertem bratrů Lipských. Herec Lubomír (†92) a režisér Oldřich (†62) dali filmu neopakovatelné kouzlo, které zaujalo odbornou filmovou porotu až ve Španělsku nebo Rusku.

Když klaun Cibulka, jenž vystupuje v cirkusu s ochočenými medvědy, dostane výpověď a jeho číslo s šelmami je nahrazeno cvičenými vepři, nastoupí na popud dětí přestrojený za ženu jako kuchařka do školní kuchyně. Cibulka však neunikne mnoha komickým situacím, o něž se postarají uprchlí cirkusoví medvědi, kteří za ním přijdou do školy. Scénář k této komedii napsal spisovatel František Kožík, ale režisér Lipský s ním nebyl vůbec spokojen, a tak požádal Miloše Macourka, aby mu s přepracováním pomohl.

Nakonec nebylo z původní verze zachováno prakticky nic, zato vznikl scénář, jehož filmové zpracování si získalo srdce malých i velkých diváků. Přispělo k tomu také skvělé herecké obsazení. Hlavní dvojroli klauna Cibulky i školníka ztvárnil nenahraditelný Lubomír Lipský, jemuž zdatně sekundovali Jiří Sovák, Miloš Kopecký, Jan Libíček, František Filipovský či Marie Rosůlková.

Medvědí demoliční četa

Nebylo snadné přinutit medvědy přirozeně »hrát«, a tak jim filmaři schovávali různě po scéně jídlo, aby to šelmy více bavilo. Také se jim musely přizpůsobit bicykly, na nichž ve filmu jezdili. Bylo nutné jim vypustit kola, aby nesmetli drezéry, kteří je chytali. Překvapení, jež nejspíš nečekali ani drezéři, natož filmaři, přineslo natáčení v přírodopisném kabinetu. Když medvědi uviděli vycpaná zvířata, dostali neuvěřitelný amok a celou místnost prakticky zdemolovali. Na kabinet museli poté medvědy nechat zvykat několik dní.

Nouze nebyla ani o zranění. Jeden z medvědů poranil svého ošetřovatele na hlavě, a tak se Lubomír Lipský při dokončování filmu právem obával o své zdraví. Legrace byla i se šimpanzi. Ti museli nosit plenku, aby nepomočili kostýmy. V případě, že se jim něco nelíbilo, to bohužel vyjadřovali právě tímto způsobem. Šimpanze Tondu ztvárnily tři opice, které měly rozdílnou barvu tváře i srst okolo ní. Maskéři je proto museli vždy namaskovat tak, aby vypadaly stejně. Jenomže to by nebyly neopice, kdyby nevymyslely nějakou lumpárnu. Líčidla jim zřejmě zachutnala, proto si je vždy slízaly a maskéři měli neustále pohotovost.