Obermaierová: Všichni jsou mrtví, jen já tu pořád straším

Ve svém prvním filmu Souhvězdí Panny se herečka Jaroslava Obermaierová (74) předvedla na svou dobu v odvážných milostných scénách, díky kterým si získala pověst erotického idolu šedesátých let. Dnes ji známe hlavně jako paní Nyklovou ze seriálu Ulice. V mysli ale zůstala stále mladá a do důchodu se nechystá.

Je pravda, že nerada dáváte rozhovory?
Víte, to je pořád dokola, už jsem všechno, co jsem mohla, řekla. (smích)

Díky, že jste pro SEDMIČKU udělala výjimku. Jak zvládáte pandemii koronaviru?
Je to takové smutné, když se nic nesmí. Snažím se nepropadat chmurám ani panice a brát to, jak to je. Lidé v jiných dobách se měli určitě daleko hůře a žít se prostě musí. Moc mezi lidi nechodím, jezdím jen natáčet Ulici, ale už se těším, až restrikce skončí. Doufám, že všem lidem bude brzy lépe. Modlím se, aby to nejrychleji přešlo, protože je to hrozná otrava, být pořád zavřený doma, člověk nikam nemůže. Bojím se také a nechci ani dráždit ty zákazy. Omezení jsou nařízená, tak je chci dodržovat. Ale už aby to rychle přešlo a všichni byli zdraví.

Patřila jste k nejobsazovanějším a nejkrásnějším herečkám. Máte spočítané, v kolika filmech jste hrála?
V žádném případě. Žádnou evidenci jsem si nevedla, nepočítala jsem je. Byla to pro mě hlavně krásná práce, kus života, ten nepočítám. Jednou mi to někdo přinesl ukázat, nějaký výpis filmů z ČSFD, ale já na ty statistiky nejsem. Třeba mi to jednou někdo spočítá.

Jaká byla vaše nejoblíbenější role?
Asi ta první, role Jany ve filmu Souhvězdí Panny. Ne kvůli té slávě, kterou mi přinesla, ale protože jsem se tam seznámila s filmovou prací. Já jsem byla tehdy ještě na škole. Byla to taková hezká spolupráce, film točil skvělý režisér Zbyněk Brynych, byli tam dobří kolegové. Hrál tam Láďa Pucholt, Jirka Wimmer, takoví už starší kolegové, mladý Rudolf Jelínek, Jirka Adamíra. Pro mě to bylo moc zajímavé i proto, že jsem tam točila se svým tehdejším parťákem Pepíkem Čápem. Ten už tu mezi námi není. Všichni jsou mrtví, jen já tu pořád straším. Tak proto už nechci dávat ty rozhovory. (smích)

Vystudovala jste herectví na pražské DAMU. Chtěla jste působit v divadle, nebo spíše ve filmu?
O tom jsem nikdy moc nepřemýšlela. Šla jsem na tu školu, protože mě bavilo hrát, převtělovat se do jiných postav, mít ten pocit. Ale jestli na jevišti, nebo před kamerou, to jsem nikdy moc nerozlišovala.

Měla jste nějakou vysněnou roli v divadle?
Divadlo jsem hrála léta. Hned po škole si mě do angažmá v Kladně vytáhl profesor Dvořák, tehdejší šéf dramatického oddělení v České televizi. Tam jsem hrála tři roky všechno, co šlo. Mahuleny, Julie, na co si herec pomyslel, to jsem si tam užila. Na oblastech se dělá hodně kvalitních her, třeba Rozmarné léto nebo Žebrácká opera, to byly krásné kusy. Pro mě to byla opět skvělá průprava. A pak už jsem přešla do Prahy do Déčka (Divadlo D 34, zakladatel E. F. Burian, dnešní palác Archa, pozn. red.). Tam jsem strávila nádherných dvacet let. Ovšem nějakou přesnou roli, o které bych snívala, to jsem nikdy neměla. Brala jsem ten život, jak přišel.

Schází vám divadelní práce?
Moc. Mně se stýská i po kolezích. Ale po revoluci se práce v divadle hodně změnila. Já jsem tehdy měla šatnu, kde jsem měla své místo, skříňku, zrcadlo, šminky, ručník, chodila jsem tam jako domů. Herec měl jedno divadlo. Kde jsem byla angažovaná, tam jsem musela poslouchat. Pak s vyšší mocí úřední se tohle moje divadlo zrušilo, což si spousta herců nepřála. Dnes se tam zase trochu hraje, točí tam televize, například Show Jana Krause a podobně, ale to pravé divadlo, které to bylo, to už nikdy nebude. Jakmile divadlo nemá stálý soubor, tak jako by nebylo. Samozřejmě vznikla řada nových scén. Já sama jsem potom hostovala třeba v Divadle pod Palmovkou, hrála jsem ve spoustě zájezdovek, což mě zpočátku moc bavilo. Jenže dlouhé noční přejezdy mě začaly unavovat. Hraní v divadle je krásná práce, ale na otočku jet do Ostravy a zpátky a ráno vstávat na natáčení, být věčně nevyspalá a zkroucená z autobusu, je to pro tělo těžké.

Až se zase otevřou divadla, budete účinkovat v muzikálu Kvítek mandragory. Jak tato spolupráce vznikla?
Asi před pěti lety mi zavolali z Broadwaye, tedy z té české, ne z Ameriky, a tak jsem začala hrát v muzikálu. Bohužel teď se kvůli omezením nehraje. Momentálně tam kolegové sice zkoušejí i nové představení, ale je to takové smutné, když nevíme, kdy se zase začne hrát pro lidi.

Prozradíte nám své letošní osobní přání?
Chtěla bych vyrazit na dovolenou za sluncem. A také bych si strašně přála, abych mohla zase lyžovat. Měla jsem bohužel před časem úraz kotníku a asi se na lyže už nepostavím. Ráda bych si ještě jednou zalyžovala. Jenže nerada bych si ještě něco dalšího zlomila, už jsem byla zlomená dost! (smích)