Jak se daří Lauferovi po roce v nemocnici? Dcera se svěřila

Dcera zpěváka Josefa Laufera (81) a kostýmní výtvarnice Ireny Greifové (81) se o své nemocné rodiče vzorně stará a nevyhledává pozornost médií, přesto poskytla SEDMIČCE exkluzivní rozhovor plný zajímavých vzpomínek nejen na výjimečné dětství. Proč Ester Lauferová (51) nevyužila slavného jména a nevydala se na uměleckou dráhu? Jaké má plány do budoucna a jak se daří tatínkovi po téměř roce v nemocnici?

Je to zhruba rok, co tatínka postihla při plánované katetrizaci srdce kratičká zástava, a od té doby neopustil nemocnici. Jak se mu nyní daří?
Přesně 15. března, a i když bych se velmi ráda podělila o nové informace, žádné nemám. Jeho stav se od posledních rozhovorů okolo Vánoc zásadně nezměnil a já samozřejmě pořád věřím, že se zlepší, a stále pro to dělám, co mohu. Nicméně můj přínos je velmi malý a limitovaný ve srovnání s lékaři, zdravotníky a všemi, kdo se o tátu v této těžké době skvěle starají. Jim patří můj nesmírný obdiv a poděkování. 

Jaké bylo vaše dětství?
Asi takové jako všech dětí mojí generace z uměleckých rodin. Myslím, že se v tom nelišíme. Byli jsme hodně odkázáni na prarodiče a přátele. Rodiče museli hodně pracovat. Nebyl to ten klasický scénář, že rodiče přijdou večer domů. Na volné noze se to bohužel nedalo. Na druhou stranu to zase s sebou nese spoustu jiných vzpomínek. Já jsem měla úžasné prarodiče z obou stran. Vyrůstala jsem chvilku s babičkou a dědou z máminy strany. Děda byl muzikant, hrál ve vinohradském divadle, takže jsem strávila mnoho času s muzikanty v ladírně, což jsem měla obzvlášť ráda, nebo jsem se dívala ze zákulisí na zkoušky. Vlastně jsem v tom divadle víceméně vyrostla. Ten svět byl jiný v tom, že jsem měla jiný rozhled, jinou zkušenost, trochu jiné dětství, což člověk později uplatní. Dětství bylo hezké.

Přestože jste měla skvělé prarodiče, nechyběla vám ta přítomnost rodičů?
Rodiče se mnou sice netrávili tolik času, ale beru to pozitivně. Přesto mi dali spoustu možností. Pamatuji si, že nás máma brala do každé galerie, na výstavy, chodili jsme do divadla. Za rozhled, který mám, vděčím do velké míry dětství. Minimálně mi to dalo možnost zkoumat věci. Rodiče byli velmi liberální, nechali nás, abychom rozvíjeli vlastní osobnost sami, a myslím, že nám k tomu dali dost příležitostí.

A co prarodiče z tatínkovy strany? Jací byli?
Také si hrozně přáli se o mě starat. Vždycky když mohli, brali si mě a bylo to zábavné, ale když jsem se narodila, ještě tady nebydleli. Tátův táta byl humanitární lékař a byl dlouho i s babičkou v Africe. V té době, tuším, v Tunisku..

Záviděli vám spolužáci takový pestrý život mezi umělci? Stalo se vám, že se přes vás chtěli dostat na koncert nebo divadelní představení?
To se asi stalo všem. O mně se ví, že nejsem z těch, kteří vyhledávají pozornost a to slavné jméno před sebou rádi tlačí, takže se přiznám, že mě to spíše znervózňovalo. To možná mohlo být občas rodičům i líto, že jsem vůči tomu rezervovaná. Ale na druhou stranu se ta doba strašně změnila. Dnes je to úplně jiné. Já jsem vyrůstala v sedmdesátých letech v době, jaká byla. Ale spolužáci byli vždycky fajn. I školy. U spolužáků, myslím, bylo jedno, kdo je z jaké rodiny, děti si vždycky najdou něco pozitivního i negativního. U těch kantorů to záviselo na tom, jestli zrovna fandili rodině, nebo jestli mi chtěli zavařit. 

Působila jste jako zmocněnkyně ministerstva zahraničních věcí v Afghánistánu a dělala generální konzulku v Istanbulu. To je spousta hodin strávených v letadle.
Netajím se tím, že nerada létám. Všichni to o mně vědí. Už jsem letěla kdečím, ale nikdy jsem si to neoblíbila. Ale to, že se bojím, nemůže ovlivnit to, co dělám. Něco za něco.

Která země je vaše oblíbená?
Mám ráda Asii a vždycky jsem měla. Ačkoli babička s dědou nedali dopustit na Afriku, nemohu to posoudit. Moc ji neznám. Tíhnu k Asii. Byla jsem tam pracovně i soukromě. Ale z těch zemí, kde jsem pracovala, byly všechny zajímavé. Írán nebo Kurdistán jsou krásné. Tři roky jsem strávila v Istanbulu. Nejoblíbenější mám ale Afghánistán.

Nelákalo vás vydat se cestou vašich rodičů? Říkala jste, že se vám líbila scénografie...
Mě baví interiéry, barvy. Chtěla jsem dělat režii, ale pak jsem si to rozmyslela. Rozhodla jsem se jinak asi částečně kvůli tomu jménu. Neříkám, že bych se k tomu nevrátila, zvažuji to. Ale chtěla jsem mít tehdy něco svého. Lákalo mě cestování i moje práce mě bavila. Ta příležitost byla úžasná. Tuto kariéru mám za sebou a mohu už přemýšlet o jiné. Máma měla svoji vizi, svoji kariéru a nedělala nic jiného, ale razila názor, že člověk má zkoušet nové věci, a táta zkoušel kdeco. Vystudoval herectví, psal knihy, scénáře, režíroval. A všechno ho bavilo. Proč ne? Stojí za tím ale píle, práce, pokora k řemeslu. Nic z toho nepodceňoval.