Helena Fibingerová: Druhé místo pro mě byla porážka

Mistryně světa ve vrhu koulí Helena Fibingerová (71) patří k nejlepším atletkám historie, její rekord nebyl 44 let dosud překonán. Po ukončení kariéry se s vervou sobě vlastní vrhla do podnikání a pokračuje ve službě české atletice. Koulařská královna se SEDMIČCE exkluzivně svěřila, jak se jí to daří.

Máte několik profesí. Jak to stíháte?
Jsem duše neklidná. Ať dělám cokoli, pořád prahnu po úspěchu, chci být ve všem nejlepší. Myslím to v dobrém slova smyslu, to mě žene vpřed.

Proč jste si vybrala vrh koulí?
Odmalička jsem byla vysoká a štíhlá, začala jsem hrát házenou, ale na jedněch školních závodech učitel řekl: "Vrhni koulí!" Já vrhla a všichni koukali. Je pravda, že mám úžasné fyzické i morální dispozice. Vydržím neskutečnou zátěž. Pocházím z neuvěřitelně skromných poměrů. Vždy jsem si říkala: Jednou vám všem ukážu, co ve mně je. To mě hnalo vpřed.

Rodiče souhlasili?
Maminka se starala, rozkrájela by se. Můj tatínek byl starší, dost nemocný. Jako dítě jsem zdaleka neměla všechno, ale vždy jsem ráda dávala. I dnes ctím zásadu: Dáš, dostaneš. Mám v Bzenci svého bezdomovce, a když jedu z Prahy domů, zastavím se u něj, dám mu pečivo a pár korun. To mě naučili rodiče, skromnosti a pokoře. Fandili mi moc.

Jaká jsou specifika v tréninku koulařky?
Koule je strašná dřina, já byla odmala umanutá. Trénovala jsem sedm hodin denně svátek nesvátek. Nejsem skřivan, na stadionu jsem začala klusat kolem deváté, ale pěkně do jedné odpoledne v kuse, pak oběd a zase do večera. Trénovala jsem často s mužskou koulí, je těžší. Hodně jsem nasazovala běhání, skákání, střídala jsem to s házením a posilovnou. A gymnastiku, to dnes sportovci moc nedělají. Myslím, že mně se to nyní zúročuje, díky protahování nemám žádné větší fyzické následky z tak extrémní zátěže v mládí. Koule je specifická, flegmatismus se s ní nepojí. V relativně kratičkém okamžiku musí dojít z fyzického uvolnění k výbuchu. Na to já mám povahu, jsem výbušný typ. Úspěch vychází i z práce nohou, ale Němci mi tehdy spočítali, že jsem při vrhu měla absolutně nejrychlejší ruku.

Dodržovala jste speciální režim?
Ano, atleti, zvláště vrhači, musejí mít stravu bohatou na bílkoviny.

Vrhnout světový rekord byl váš sen?
Ode mě se tehdy medaile čekala, cítila jsem velký tlak ze strany bývalého zřízení i fanoušků. Pro mě osobně druhé místo byla porážka. Dnes si vyčítám, že jsem tak strašně chtěla vítězit, mučila jsem se tím. S věkem přišla moudrost a odpuštění, ale minulost nezměním. Na Západě se dívali občas útrpně, když jsme řekli, odkud jsme. Zuřila jsem a vždycky si říkala: Jen počkejte, my vám jednou ukážeme. A ta doba nastala, respektují nás a jsem hrdá na naši malou zemi, co jsme dokázali.

Litujete něčeho, co jste sportu obětovala?
Atletiku jsem odjakživa milovala a miluji dodnes. Nemohu plakat nad něčím, co jsem zbožňovala v každém okamžiku, kdy jsem to dělala. Úspěch je vykoupený dřinou a jiná cesta není. Někdo má dispozice lepší, někdo horší, ale ze zkušenosti vím, že někdo s horšími fyzickými dispozicemi nebo menším talentem se dokáže tak »zabejčit«, až předežene nadanějšího. Byla to báječná léta, atletika mi zformovala život. Dřela jsem a jezdila po světě, měnil se mi pohled a charakter. Ctím Komenského motto »studovat a cestovat«. Já díky atletice mohla. Nelituji ničeho.

Pomáhá vám v práci pro atletický svaz vaše jméno?
Jsem prokuristka České atletiky, s. r. o., to je marketingová agentura Českého atletického svazu, jemuž dělám marketing. Mým úkolem je vylepšit kvalitu a prezentaci všech akcí, které Český atletický svaz pořádá. Od atletiky pro děti přes žákovské, dorostenecké a juniorské soutěže až po dospělou reprezentaci. Přiznávám, že jsem mockrát přišla do kanceláře, položila hlavu na stůl a plakala. Nikdo vám nedá nic zadarmo, na vše jsou přísné smlouvy a musejí se plnit. Atletika musí mít výkony, perfektní prezentace, mediální krytí. Ta práce je o dlouholetých kontaktech. Stýkám se s lidmi, kteří jsou významní. Vážím si jich a obdivuji je. Ráda pracuji a největší trest by byl, kdybych už nemohla.