Filip Renč: V devadesátkách jsme měli větší prostor

Dnešní doba příliš nenahrává kvalitní filmové výrobě. Musí se točit levně a strašně rychle. Do kin jdou tuny společenských a ženských komedií, protože na dramata dnes nikdo nemá náladu. To podle režiséra a scenáristy Filipa Renče (56) v devadesátých letech prostě nebylo.

Loni jste měl hned dvě výročí svých legendárních filmů. Uběhlo 30 let od uvedení filmu Requiem pro panenku a 20 let od Rebelů.
Je to neuvěřitelné. Jsou to vlastně filmy pro pamětníky a já mám pocit, že jsem ještě ani nezačal pořádně točit. Ale oba filmy byly pro mě takový malý zázrak. Byl jsem ve druhém ročníku FAMU na oboru dokumentární režie a začal jsem psát scénář hraného filmu podle reportáže Pepíka Klímy. Vždycky jsem chtěl dělat hraný film a všechna moje filmová cvičení na FAMU byla stylizovaná, polohraná. Vytvářel jsem pocit dokumentární reality s neherci, které jsem ale režijně vedl a psal jim dialogy. Tím jsem se snažil přiblížit hrané tvorbě. V roce 1989 přišla revoluce a my, kteří jsme byli zrovna na FAMU, jsme nastoupili na cestu jakési nové vlny 90. let a stali se prvními svobodnými filmaři. Toho jsem využil a nabídl scénář do studia Gottwaldov (dnešní Zlín, pozn. red.), kde ho odvážně přijali do realizace. I přesto, že jsem byl teprve ve třetím ročníku na FAMU. Přerušil jsem tedy studium a natočil to. Bylo mi nějakých 24-25 let.

Requiem pro panenku byl skutečně film, který podle mě předběhl dobu.
Chtěl jsem s tímto filmem tehdy dobývat Oscara. Spojil jsem se s americkou filmovou akademií a z ní mi napsali, že ať to klidně za Československo pošleme, ale musí to schválit komise československých filmařů. Pomohl jsem s jednou pracovnicí ministerstva tu komisi dát dohromady, aby to formálně podepsali a film mohl jít do soutěže. Ale podle hesla »kdo chce být povýšen, bývá ponížen« komise nakonec o jeden hlas zvolila Obecnou školu. Jinak Requiem pro panenku se původně jmenovalo Zběsilost. Přejmenoval jsem ho kvůli tehdy novému filmu Davida Lynche Zběsilost v srdci. A udělal jsem dobře. Film má dnes digitální kvalitu a jsem rád, že se vlastně každý rok doposud hraje v České televizi.

Rebelové a Válka barev dodnes mají také své místo mezi kultovní filmovou tvorbou.
Film Rebelové byl můj třetí celovečerák po Válce barev. Bohužel teprve třetí, protože předtím jsem několik let zabil prací v reklamních agenturách, kde jsem psal a točil nákladné reklamy. Ale bylo tehdy těžké tomu odolat, protože honorář za reklamu byl někdy dokonce vyšší než za celovečerní film. A točil jsem ji přitom jen dva dny a den stříhal. Rebely mi pomohl dát dohromady můj kamarád a spolupracovník Zdeněk Zelenka. Chtěl jsem nějak zachytit mládí svých rodičů a obrazově oživit 60. léta, která byla velice novátorská, barevná, veselá, svobodná. Měl jsem za sebou hodně hudebních videoklipů, dvě obrazová hudební cvičení na FAMU a miloval jsem filmové muzikály. Tak jsem ve skříni vyštrachal staré vinylové desky, které si v mládí rodiče pouštěli, a z toho jsem vybral první písně. Pak jsem chodil do Lucerna Baru v Praze každé úterý na »šedesátky«, a když se mi nějaká písnička líbila, diskžokej mi řekl její název i autory. Podle textů těch písní jsme pak se Zdeňkem napsali první, druhou, třetí, desátou verzi scénáře a vytvořili tak milostný příběh na pozadí blížící se ruské invaze. Stal se z toho lidový film a ty písničky znají i dnes malé děti. Moje čtyřletá dcera Sofie miluje a zpívá nejraději Pátou.

V čem vidíte největší problém, že nevznikají kvalitní filmy?
Vznikají stále dobré filmy, ale je to spíš vzácnost. Film musí být něčím ojedinělý, originální, aby si zasloužil místo v kině. Některé televizní filmy a seriály mnohdy převyšují filmové kino projekty. Dnes je doba TV seriálů a minisérií ve filmové kvalitě. Musejí se naplnit vysílací časy mnoha televizních programů. Musí se točit levně a strašně rychle. Do kin jdou tuny společenských a ženských komedií, protože na dramata v dnešní době nikdo nemá náladu. To v devadesátkách prostě nebylo. Měli jsme větší prostor. Vlastně obrovský. Současní mladí režiséři a producenti by si před natáčením měli říct, především proč to chtějí točit, co tím chtějí říct a jaký žánr chtějí natočit. Pak totiž vznikají uměle vytvořené filmy podléhající módnímu trendu úspěšné a laciné zábavy. Něco jako uvedení jednoho dílu nekonečného televizního seriálu na plátně kina. Ale filmařina je také jen práce, kterou se člověk musí uživit. Ne vždy se mi podařilo, abych natočil jen to, co jsem opravdu chtěl.

Základem filmu je ale logicky i scénář.
No jo, ale kdo ho tady umí psát? To je asi náš největší filmařský problém. Scenáristika je ta nejnevděčnější filmová profese. Sedět na zadku několik měsíců, napsat 150-200 stran textu bez jistoty, že vám to někdo zaplatí nebo natočí. Ale na druhou stranu bez promyšleného a obsahově bohatého scénáře se můžete jako režisér na place přetrhnout a nic z toho stejně nebude. Jestli je v Česku tak pět až šest dobrých scenáristů, je to moc. Ale bůh ví, co bude v budoucnosti s kiny. Náklady na provoz jsou velké a vstupné také. Dnes jít s rodinou do kina je vlastně luxus. A placený filmový kanál je za pár kaček na měsíc...

Co aktuálně chystáte?
Chceš-li pánaboha pobavit, řekni nahlas své plány do budoucna... Ale miluji od dětství film a divadlo, tak doufám, že něco v tomto oboru mě čeká.