Maroš Kramár: Sny jsem nikdy neměl
"Jsem líný, ale nikdy jsem na tu lenost neměl moc času," přiznává s úsměvem slovenský herec Maroš Kramár (63), který už od dětství vyrůstal na divadelních prknech a celý život šel z jedné role do druhé. Dnes si rád užívá odpočinku ve svém domě u jezera, a jak říká, čeká na výzvu k tanci...
Jak vzpomínáte na své rodiče a dětství v divadelním prostředí?
Můj táta Ján Kramár hrál prince i krále v různých divadelních pohádkách na Nové scéně. Hrály se každou neděli v deset ráno a ve dvě odpoledne, takže jsem tatínka v neděli neměl doma, ale rád jsem za ním do divadla chodil a všechny pohádky jsem uměl zpaměti. Když mi bylo sedm, už jsem i já v jedné z nich účinkoval - hrál jsem v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. On je ráno dítě, na oběd muž a večer stařec. A já byl právě ten ranní Vševěd. Také můj děda Ján Klimo, maminčin tatínek, byl herec a režisér. Učil i na škole a připravoval mě na konzervatoř. Do života mi dal hrozně moc.
Co jste podědil po svých rodičích kromě hereckých genů?
Doufám, že nějaký talent. A po tatínkovi takovou rozvážnost, pomalé rozhodování. A snad i pohodovou a přátelskou povahu. Mám rád hodné lidi, kteří si nezávidí a přejí jeden druhému.
Chtěl jste být někdy něčím jiným než hercem? Dokážete si představit, že byste v dnešní době dělal jiné povolání?
Tím, že jsem odmalička hrál v divadle, televizi i ve filmech, nikdy jsem o ničem jiném nepřemýšlel. Už od dětství to přirozeně vyplynulo. A protože jsem měl vždycky hodně práce, nebyl jsem nucen zamýšlet se nad tím, že bych dělal něco jiného.
Co máte na své práci nejraději?
Skvělá je ta různorodost! Vždycky přichází nová výzva, noví lidé, jiné téma, prostředí, střídá se komedie a tragédie, jednou hrajete pro dvacet lidí, pak zase pro sedm stovek. Dokonce i pro čtrnáct tisíc diváků jsem hrál! Jeden den se koná představení v Praze, další den zase v Košicích. I když se přiznám, že to cestování mě už zmáhá. Skvělé je, že se také setkávám se spoustou zajímavých lidí, dostávám se k různým výzvám. V Zázracích přírody jsem si třeba vyzkoušel adrenalinové sporty, které bych se svojí povahou nikdy nedělal, protože mám rád klid a pohodu.
Máte teď nějaké plány?
Žádné plány nemám, uvidím, co přijde. My herci jsme jako tanečnice, které čekají na výzvu k tanci. Teď tedy spíše sedím na židli a čekám, ale na druhou stranu nuda je skvělá, protože když se člověk nudí, vymýšlí, co by dělal. Takže možná zase vymyslím něco zajímavého, třeba jako to moje bytové divadlo.
Vaše úplně první role byla v Shakespearovi ve hře Mnoho povyku pro nic. Shakespeare patří mezi kariérní sny a vrcholy mnohých herců - a vy jste s ním začínal už v šesti letech! Máte tedy vůbec nějaký nesplněný sen, roli, kterou byste si chtěl zahrát?
Takhle jsem se na to nikdy nedíval. Nemám nesplněný sen, protože jsem vlastně nikdy žádné sny neměl. Třeba Romea jsem si nikdy nezahrál, ale přiznám se, že ačkoli jsem pyšný, že jsem začínal Shakespearem, mám vlastně radši civilní hraní. Pro mě je splněným snem už jen to, že mám příjemnou práci, která mě baví, a je super, že se tím dodnes živím.
