Otok mozku, krvácení z nosu a zánět dutin! Nálepková o misi v Himalájích

Herečka a zpěvačka Světlana Nálepková (52) bude na svůj pobyt v Himálaji určitě dlouho vzpomínat. V Malém Tibetu v rámci projektu organizace Brontosaurus vyučovala v tamní škole děti dramatickou výchovu. Svou misi ale musela předčasně po měsíci ukončit, protože začala mít těžké zdravotní potíže. Lékaři jí museli v Praze nasadit antibiotika a herečka pak odjela nabrat síly do relaxačního centra.

Zdravotní problémy se u vás objevily hned po příletu do severní Indie?

Asi po třech dnech. Neustále jsem krvácela z nosu a měla jsem problémy s dechem. Dostala jsem hodně těžký zánět dutin a nosohltanu, přidal se i lehký otok mozku. Vedle toho si musíte zvykat na jiné klimatické podmínky, jako je střídání teplot a neustálý vítr, který víří prach.

Dost nepříjemné, navíc v cizím prostředí... Jak jste to zvládala?

Hned po příjezdu si nás děti rozebíraly do rodin, ale tím, že jsem dostala zánět dutin a průdušek, jsem byla nucena zůstat bydlet ve škole, kde bojujete se značnou špínou a nekomfortem. Naštěstí další týden se mi udělalo líp a šla jsem bydet do rodiny, kde jsme se vrátili do totálního středověku.

Co následovalo potom?

Když jsme ukončili naše dobrovolnické působení ve škole závěrečným vystoupením, kterého se zúčastnily celé rodiny,  vrátili jsme se do civilizace, do hlavního města Leh. Zažívali jsme tam pocit neskutečného štěstí, když jsme mohli umýt pod tekoucí sprchou a vyměnit spacák za deku. V druhé polovině pobytu jsme měli naplánované výlety po klášterech a jeden trek.

Jaký?

Vybrali jsme si cestu, která nám byla doporučena s tím, že tuto oblast navštěvuje málo turistů a je tam krásná příroda. K našemu překvapení jsme zjistili, že základní tábory se nacházejí ve výšce pět tisíc metrů a přes den přecházíte náročné pasy ve výšce pět a půl tisíce metrů. Došlo k tomu, o čem vypráví hodně horolezců - v těchto výškách začínáte mít velké problémy s nedostatkem kyslíku, takže osmihodinové denní pochody se stále prodlužují, protože každé dvě minuty musíte dýchat a dýchat. V noci jsem se budila bolestí na plicích a hrůzou, že je to moje poslední hodinka.

Co jste v takové situaci dělala?

Snažila jsem se zhluboka dýchat. A modlila se, abych to přežila.

Co se vám honilo hlavou?

Měla jsem pocit, že to je moje poslední hodina, že to nezvládnu. Brečela jsem, ale snažila jsem se pozitivně myslet, i když mi to moc nejde.

Proč jste vlastně odjela do Himálaje?

Ta cesta byla neplánovaná. Oslovilo mě hnutí Brontosaurus, brněnská nezávislá charitativní organizace. Před čtyřmi lety se rozhodli, že začnou se stavbou školu v Malém Tibetu v severoindickém Ladaku ve vesnici Mulbekt. Oslovili sponzory a dobrovolníky, jestli se nechtějí zúčastnit výuky ve škole nebo pomoci s organizací a stavěním školy.

Co jste tam učila?

Rozhodla jsem se, že budu učit děti dramatickou výchovu, a přizvala jsem i svou neteř Aničku, která je herečka a divadelní producentka, má vystudovanou pedagogiku, takže jsem věděla, že je odborník.

Vy máte nějaké zkušenosti s učením?

Neměla jsem žádné. Proto jsem se toho trochu obávala.

Připravovala jste nějak?

Měla jsem naštěstí na přípravu dost času. Čtrnáct dní jsme s dětmi připravovali  závěrečné vystoupení, které se konalo na závěr našeho pobytu, kam se zvali rodiče a sympatizanti školy. Děti tam předvedly, co se naučily.

Jak to probíhalo v reálu?

Děti jsou zvyklé na jiný způsob výuky, mnohem autoritativnější, než jsme u nás zvyklí. Takže jsme se v dětech snažili probudit hravost a kreativitu. Učili jsme děti od první do čtvrté třídy. Museli jsme také překonávat jazykovou bariéru, pomáhaly nám s tím místní učitelky.

Šla byste do toho znovu?

Nevím, teď mám pocit, že ne. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem to v mém věku ustála. Hodně věcí se o sobě dovíte, odpovíte si na mnoho otázek a tím, že překračujete své limity, psychické i fyzické, se hodně zamýšlíte nad slovem pokora, zodpovědnost a svoboda ducha.

Kam mířily vaše první kroky, když jste přiletěla do Prahy?

Ihned jsem navštívila nemocnici v Motole. Lékaři mi nasadili antibiotika, ale k hospitalizaci nedošlo. Léčila jsem se doma a teď jedu na relaxační pobyt.

Mrzí vás, že jste musela odjet dřív?

Nejvíc mě mrzí, že jsem kvůli předčasnému odletu nestihla audienci u dalajlamy. který školu, kde jsem vyučovala, podporuje.