Miloň Čepelka vděčí za manželku náhodě a sázce

Cimrmanolog, herec, prozaik a básník Miloň Čepelka (85) má po svém boku už pětapadesát let ženu, s níž je šťastný. Jejich seznámení v roce 1966 bylo dílem náhody. Ten rok byl pro něj, zdá se, osudovým. Vedle úspěchu v soukromí také započala jeho sláva spojená s Járou Cimrmanem.

Manželky herců mohou mít pocit, že zatímco muži cestují po republice s divadelním souborem, ony se musejí starat o domácnost a o leccos jsou ochuzeny. Členové souboru Divadla Járy Cimrmana však mají tolerantní manželky a nejinak to má Miloň Čepelka.

"Nepamatuju se, že by byl konflikt. S mou ženou tedy rozhodně ne. Stačí, když třeba řeknu, že se mi nechce. Dostane se mi pochopení, že povinnost je povinnost. Když už ses dal na vojnu, musíš bojovat a já jsem věděla, koho si beru," citoval slova manželky Miloň Čepelka v rozhlasovém pořadu Stříbrný vítr. "Rozumí mi. Ví, kdy se mi nechce, ale že přesto půjdu. Ví, kdy se těším. Rozumíme si," řekl s pokorou herec, jenž v září oslavil půlkulaté narozeniny a je v obdivuhodné kondici.

Prosadil si svou
S manželkou Hanou Šotovou se Čepelka seznámil náhodou. "Potkal jsem ji v serpentinách na silnici z Karlových Varů na Prahu. Když se ještě jezdilo přes město, v roce 1966 tam jela na zkoušku do Prahy a stopovala. Já jsem jel se svým šéfem rozhlasovým autem, přepychovou šestsettrojkou, a řekl jsem: 'Pane Bor, vezmeme tuhle slečnu.' Šéf nechtěl, já jsem trval na tom, že bychom ji vzít mohli. Šéf dal podmínku: 'Ale něco si s ní začneš nebo od ní získáš aspoň adresu.' Já to neslíbil, ale splnil, a tak jsem přišel k manželství. A zaplaťpánbůh za to," pochvaluje si pětapadesát společně prožitých let.

Zatímco někteří kolegové vydají veškerý svůj humor na jevišti, Miloň pro legraci nechodí daleko ani doma. "Smějeme se spolu rádi. Hanka má velký smysl pro humor, často si ze mě dělá šoufky a je ráda, když to takzvaně zbaštím. Řekl bych, že si rozumíme ve všech směrech," těší se herec z ukázkového manželství, ze kterého na rozdíl od divadelního souboru neměl chuť nikdy odejít.

"Chtěl jsem v šedesátých letech především psát, ale život to tak zařídil, že to nešlo. A když to dvacet let nešlo, muselo se zvolit náhradní řešení. Náhradní řešení mi vyneslo určitou popularitu a známost, takže vlastně využívám popularity Járy Cimrmana k tomu, abych se konečně na stará kolena prosadil také trochu jako autor něčeho úplně jiného," vysvětlil své pohnutky Čepelka, jenž má jako prozaik na svém kontě slušnou řádku knih.