Zuzana Norisová: Hledala jsem, jak to udělat, abych od státu dostala pomoc

Herečka Zuzana Norisová (43) momentálně září ve filmu Šťastný nový rok 2: Dobro došli. Jak zvládala natáčet s miminkem a jak se poprala s pandemií?

Zuzano, setkáváme se u příležitosti uvedení pokračování filmu Šťastný nový rok. Můžete o něm něco prozradit?
Film ve finální podobě jsem ještě neviděla, ale moc se na něj těším. Viděla jsem zatím jen ukázky, když jsem přemlouvala text do češtiny. Tam jsem si to připomenula a už u těch ukázek jsem se velmi smála. Takže asi neprozradím nic nového, když řeknu, že to je komedie. Je to plné vztahových propletenců. A ačkoli by k tomu název filmu mohl svádět, velká část děje se neodehrává v zimě, ale naopak v létě. Natáčeli jsme v Chorvatsku. A zase... Když jsem viděla útržky toho filmu, tak jsem si vybavila, jak tam bylo krásně. Nikde nebyli žádní turisté. Mým snem je proto natáčet už jen takhle v Chorvatsku a mít po boku celou svou rodinu. Budou to opravdu krásné záběry a film je milý, zajímavý a diváci se mají na co těšit.

Když jste dostala nabídku na natáčení druhého dílu, kývla jste hned?
Odpovím vám asi takhle. Když mě osloví Adriana Kronerová (scenáristka a producentka, pozn. red.), odpověď je ano. S ní opravdu ráda spolupracuji už od seriálu Milenky. Oblíbila jsem si celý její tým. Nicméně když mi říkala, že píše druhý díl, byla jsem těhotná. Tudíž jsem se ptala, kdy to asi bude. Odpověděla mi, že v květnu. V tu chvíli mi to přišlo celé nereálné, protože covid pomalu vrcholil a já tak trochu doufala, že se film odloží, protože jsem rodila v únoru. Naše malá měla tři měsíce, když jsem šla na natáčení, a to by pro mě bylo za normálních okolností nemyslitelné. Ale Adriana mi slíbila, že každé tři hodiny budou pauzy na kojení a všichni s sebou můžeme mít na natáčení celou rodinu. Podle mě to bylo něco, co už nikdy nikdo nezažijeme. V životě jsem neviděla tolik hereckých dětí pospolu. Pravidelně jsme byli testováni na covid a žili jsme v golfovém areálu, kam neměl přístup nikdo jiný, takže jsme se cítili bezpečně. Měla jsem samozřejmě obavy, jak to celé zvládneme s tak malým dítětem.

Jak jste to tedy zvládla?
Někdy to bylo opravdu náročné. Třeba když se točily noční scény, bylo to poměrně obtížné, i štáb musel občas zastavit natáčení uprostřed nějakého záběru.

Jak vás pandemie ovlivnila coby umělkyni?
Když přišel covid, otěhotněla jsem. Ale nebyla jsem těhotná kvůli koroně, aby to tak nevyznělo... (smích) Spíš to tak prostě vyšlo. Dokonce vím, že vícero hereček otěhotnělo, protože měly méně práce. Čili já jsem to úplně tak nepociťovala. Nebylo to těhotenství úplně příjemné. Necítila jsem se dobře, takže i když jsem měla nějaké nabídky, musela jsem je odmítat. Tak jako tak bych tedy nepracovala. Covid se mě tedy nedotkl pracovně, ale dotkl se mě tím, že jsem asi jako všichni v mé branži řešila kompenzace, na které jsem měla nárok.

Řešila jste, kde by se daly sehnat peníze?
Ano. S těmi kompenzacemi byl u nás na Slovensku, s prominutím, bordel a nikdo nám vlastně ani nepomohl. Až na konci toho všeho jsem zjistila, že jsem mohla dostávat pravidelný příjem, který jsem propásla. Zpětně už mi nikdo nic nedal. Nikdo mi ale vlastně nedokázal říct, jak to funguje. To, myslím si, u nás bylo pro umělce nejhorší. Kdo nebyl státní zaměstnanec, jako třeba můj muž ve státním divadle, kde měli alespoň nějaký zmenšený příjem, nedostal nic a nemohl pracovat. Bylo to velmi omezující.

Co jste dělala?
Celé těhotenství jsem strávila u počítače a hledala, jak to udělat, abych od státu dostala nějakou pomoc. Když jsem to našla, bylo už pozdě. Celé to bylo velmi divné. A teď, když mám miminko, natáčím seriál, kde mám jednu menší roli. Nemusím tam být pořád a s výjimkou tohoto filmu Šťastný nový rok se do jiných projektů nepouštím. Měla jsem divadlo - shakespearovské slavnosti, které byly v létě. Přes léto to bylo volnější, takže jsme to stihli. Nicméně všechny nabídky, které dostávám i od divadel, odmítám. Chci být s maličkou, protože si jí chci užít, a navíc stále kojím. Taky mi přijde nesmysl teď zkoušet divadlo, protože člověk neví, jestli se bude vůbec hrát. Sama to vidím na svém muži, který zkouší, ale nehraje. Pořád jsou v takovém vyčkávacím modu, jestli to bude, nebo nebude.

Žijete v domě na kraji lesa. Tam se asi lockdowny snášejí lépe než ve městě...
Je to přesně tak, jak říkáte. My máme obrovský pozemek s velkou zahradou a hned vedle je les, takže jsme byli stále venku. Na druhé straně to nebylo jen skvělé, protože starší dcera chodí do školy, takže jsem pořád dokola jen učila a vařila a učila a vařila. Muž stavěl zídky na zahradě a v té době jsem začala večer běhat v lese, abych se nezbláznila. (smích) Ale myslím, že ve městě to muselo být mnohem pochmurnější. Být zavřený v bytě muselo být opravdu těžké.