Milan Drobný: Šel jsem za hudbou. Karel Gott mi tenkrát otevřel oči

Energie v hlase, nadhled v očích a humor, který ho neopouští ani po osmdesátce. Milan Drobný si umí život zařídit po svém - s hudbou, pohybem a chutí tvořit. Nové album sestavil z písní, jež má skutečně rád, a v čerstvé knize se vrací na místa, která mu přirostla k srdci. Volný čas tráví nejraději na zahradě, na kole nebo v kruhu blízkých. Má rád pohyb a věci dávající smysl. Namísto velkých gest upřednostňuje radost z maličkostí, místo nostalgie pak plány, jež mají jasný směr i obsah.

V listopadu vyšla deska k vašim 80. narozeninám. Jaké písně na ni najdeme?

Vybral jsem si písně, ke kterým mám dlouhodobý vztah, například zásadní hit Gene Vincenta Be-Bop-A-Lula nebo evergreen Blueberry Hill, obě v originále, tedy anglicky. O aranže se postarali skvělí hudebníci Jan Rotter a Charlie Blažek, všechny jsou v rockové a bluesové úpravě, nahrávali jsme to se špičkovými studiovými hráči a se sborem, což celé dodalo krásnou energii. Název Slzy, pot a radost není náhodný. Slzy jsou ty utajené, protože jsem při přípravě alba znovu objevil text od Jirky Grossmanna, který mi napsal už v roce 1965 k baladě Green, Green Grass of Home. Teprve teď jsem ho nazpíval, a to ve vlastní, mírně bluesové úpravě. Pot? Toho bylo ve studiu opravdu dost, ale pak přišla radost. Radost ze společné práce. A byla to velká práce, na desce jsme pracovali tři měsíce.

Vedle zpívání také píšete a momentálně připravujete svou poslední, dvanáctou knihu. O čem bude?

Bude to takové volné pokračování, navázání na knihu Všude, kde jsem byl, byl jsem rád. Nebude to ale jen o cizině, tentokrát chci tou knihou lidem ukázat, že svět nekončí na Maledivách nebo v Dominikáně či na Bali. Máme tu přece nádherné Jizerské hory, Beskydy, Šumavu a další krásná místa. Že není třeba vždycky letět tisíce kilometrů daleko, abyste zažili něco půvabného. V knize bude také spousta historek z mého života. Myslím, že to bude lidi bavit.

Každou neděli máte v Českém rozhlase Sever svůj vlastní pořad, je to tak?

Ano, jmenuje se Retro s Milanem Drobným. Běží od 11:05 do 11:55 a je to taková moje srdcovka. Všechno si dělám sám, vybírám zpěváky, k nim písničky, ke všemu píšu scénáře a pak to jedu natočit. Nikdo mi do toho nemluví. Ten pořad je vlastně taková vzpomínka - nejen na hudbu 50. a 60. let, ale i na lidi, které jsem potkal. Hudba je k tomu skvělý most. Díky ní si člověk uvědomí, co všechno už prožil. Je to pro mě takový nedělní rituál.

Máte toho opravdu dost. Umíte taky odpočívat?

To víte, že umím. Občas si lehnu na gauč a usnu - ne na moc dlouho, ale snažím se. Jinak odpočívám v našem domě. Sekám trávu traktůrkem a manželka se stará, aby byl stále čistý bazén a aby se dařilo zelenině a kytičkám. Máme tři tisíce metrů velký pozemek, takže práce je tady dost, ale je to pro mě relax. Přes léto nejezdíme nikam do ciziny, trávíme léto doma. Věnuji se sportu, se ženou jezdíme na kole, taky plavu, hraju tenis. Zamlada jsem hrával hokej - dokonce mě vzali do výběru dorostenecké reprezentace Prahy a já se zároveň dostal na konzervatoř, tak jsem se musel rozhodnout, čemu se budu věnovat. Bylo mi zhruba patnáct a nebylo to jednoduché. Na zkouškách na konzervatoř jsem se seznámil s Karlem Gottem a ten mi řekl, že by bylo dobrý, abych zpíval. Dal jsem na jeho slova. Karel studoval operu, ale měli jsme dost společných předmětů. Na konzervatoři se zřizoval nový obor a mým třídním byl Oldřich Nový. S Karlem nám přátelství vydrželo celý život.

Stalo se vám někdy, že se vám do něčeho opravdu nechtělo, máte nějaký trik na to, jak to překonat?

To víte, že jo. Občas taky nemám náladu nebo něco řeším. Ale jakmile vejdu na pódium, tak to ze mě po první druhé písničce všechno opadne. Publikum mě vždycky nabije. Když vidím ty zářící oči, tak jsem plný energie. A dnes už ty moje fanynky neberou na moje koncerty dcery, ale berou vnučky.

Jste pozitivní člověk od přírody?

Snažím se být. Taky jsem dost splachovací, snažím se nevyhledávat hádky ani konflikty a nemyslet na negativní věci. Občas člověk potká čtyřicátníka, který mluví jen o nemocech - to já nedělám. Nedávno jsem zrovna byl za Yvettou Simonovou, která žije v domově důchodců. Zavtipkovala, že má malý pokoj, ale že dostane větší - jen musí počkat, až někdo umře. Bere život s humorem a to je důležité.