Věci, které umíme jen my

Byla to jiná doba. Bez internetu, mobilních telefonů, bez supermarketů. Právě z této doby vzešla generace, která si umí poradit téměř se vším. Narodila se v 50. nebo 60. letech, prožila dětství v socialistickém Československu a dospívala v časech, kdy člověk musel být vynalézavý, šikovný a skromný. Ať už šlo o domácnost, dílnu, nebo zahradu, všechno všichni zvládli vlastníma rukama. Věci, které byly samozřejmé, dnes působí skoro jako výjevy z pohádky, a přesto právě v nich je hodnota, zkušenost a krása naší generace.

Kutilství jako životní dovednost

Téměř každý muž měl doma ponk, kladivo, vrtačku a krabici plnou šroubků, matek a hřebíků, "co se jednou budou hodit". Když něco přestalo fungovat, ať už šlo o televizi, žehličku, nebo kapající kohoutek, nevolal se servis. Sedlo se k tomu. Oprava byla součástí života. Stavěly se ploty, sekačky ze starého motoru, nábytek na míru. Nešlo o koníček, ale o nutnost a hrdost. Kutil byl umělec i technik v jednom. Uměl si poradit bez návodu. Navíc si nástrojů a pomůcek vážil, neboť nebylo tak jednoduché je sehnat, jako je tomu dnes. Dříve se štětec po malování důkladně umyl a schoval, dnes se vyhodí, protože nový stojí pár korun. 

Šicí stroje, háčky a pletací jehlice

Každá žena uměla zacházet se šicím strojem. V obchodech bylo oblečení drahé, často nudné a nekvalitní, a tak se šilo doma. Šaty na ples? Ušité podle střihu z Burdy. Ponožky? Upletené z klubka vlny. Sukně, halenka, zástěra? Vše vlastnoručně. Módní kreace, na které byly ženy pyšné, vznikaly za zvuku šicího stroje, často po nocích. Ponožky se štupovaly, záplaty se přišívaly, a když děti vyrostly, oblečení se přešívalo. Každý knoflík měl svoje místo v krabičce a každá nit svou roli. 

Domácí kuchyně

Když jsme byli děti, voněla kuchyně po čerstvé bábovce, nedělní svíčkové nebo bramborácích. Každá babička uměla péct rohlíky, vánočku, koláče. V zimě jsme vytahovali kompoty z léta, meruňky, broskve, švestky. Vše vlastnoručně zavařené ve sklenicích, popsaných hezkým písmem: rybíz 1982. Vařilo se z toho, co bylo. Bez polotovarů, bez chemie. Poctivý vývar, kynuté knedlíky, sekaná z vlastního masa. A zbytky? Ty se nevyhazovaly. Z chleba strouhanka, z masa pomazánka, z jablek přesnídávka. Nic nesmělo přijít nazmar. A ten pocit, když jsme otevřeli spíž plnou sklenic, sirupů, sušených hub a marmelád, to byla domácí jistota, jakou dnes nabízí málokterá kuchyně. 

Zahrádky, chaty a chalupy 

Byli jsme národ zahrádkářů a chalupářů. Každý víkend jsme sedli do škodovky a jelo se na chatu. Ne na odpočinek, ale do práce, sekat trávu, natírat plot, plít záhony. V potu tváře, ale s úsměvem. Chalupy jsme opravovali sami. Každá cihla měla příběh, každý šroubek jsme znali. Zahrada nebyla dekorací, byla zásobárnou. Brambory, rajčata, mrkev, rybíz, angrešt, všechno jsme si vypěstovali. A když se urodilo hodně, zavařovalo se. Na podzim sklep voněl po jablkách a bramborách a venku visely svazky bylinek a česneku. 

Hudba, pohyb a radost ze života

Zpívali jsme u táboráků, hráli na kytaru, chodili do tanečních. Uměli jsme polku, valčík, čaču. Na vesnických zábavách hrála živá kapela a my jsme tancovali až do rána. V každém městě byl ochotnický soubor, v každé škole pěvecký sbor. Hudba nás spojovala. Milovali jsme Gotta, Pilarovou, Matušku. Poslouchali jsme je z kotoučových magnetofonů, pak z gramofonů. Každý si pamatuje, kde slyšel Lady Carneval poprvé. 

A také jsme sportovali, ne v posilovnách, ale na hřišti za barákem, na kole v lese, na běžkách v kopcích. Bez chytrých hodinek, bez fitness aplikací. Jen pro radost. 

Společné chvíle, které se nezapomínají

Sedávali jsme u jednoho stolu. S rodinou, se sousedy, s přáteli. Povídali jsme si. O životě, o práci, o snech. Hráli jsme karty, šachy, pexeso i kanastu. Děti byly venku až do tmy. A když byl čas, sešly se ženy na draní peří nebo praní prádla, muži u slivovice, děti na pískovišti a večer u Večerníčku. Televize měla jeden kanál. A přesto jsme se dívali všichni. Smáli jsme se u Televarieté, brečeli u Arabely, tleskali Večerníčku. 

Nejsme nostalgici. Jen si pamatujeme, co mělo smysl. Pamatujeme si chvíle, kdy jsme místo "koupím" řekli "vyrobím", místo "objednám" jsme řekli "upekla jsem", místo "nemám čas" jsme řekli "přijď na kafe". Věci, které umíme jen my, nejsou zapsané v návodech. Jsou v srdci, v rukou, v paměti. A i když se svět změnil, tyhle dovednosti zůstávají. Jsou to poklady, které se dědí, někdy vědomě, jindy jen tím, že nás děti sledovaly.