Jiří Lábus: Humor je dar, to se nedá naučit

"Trochu si zachovat myšlení dítěte a také si udržet hravost. Když vidíte nějakou životní situaci optikou grotesknosti, život je pak snazší," řekl v rozhovoru herec Jiří Lábus (74).

Váš tatínek byl architekt a maminka zdravotní sestra. Po kom myslíte, že jste zdědil herecký a komediální talent? Po nich zřejmě ne, že?
To určitě ne, nikdo z rodičů nehrál ani ochotnické divadlo. Ale můj děda byl přednosta stanice. Jako kluk jsem ho ještě zažil a byl to hodně veselý společník. Když přišel někam do hospody, vždycky prý přinesl dobrou náladu, takže možná něco z komediálního talentu mám právě po dědovi, kdoví.

Po vojně vás angažoval Jan Schmid do Studia Ypsilon v Liberci. Viděl vás na vojně, nebo vás znal ještě z DAMU, a proto již věděl, co ve vás je?
To bylo ještě na DAMU, kam šel za jednou herečkou, kterou chtěl do souboru, ale ona už měla angažmá v Praze. Byl tehdy na té Žebrácké opeře a viděl mě v roli Mackieho Messera a tím, že jsem byl jiný než ostatní, jsem ho patrně zaujal. V té době jsem měl rozjednáno několik angažmá a pár dnů předtím, než Jan Schmid přišel k nám do Disku, jsem viděl Ypsilonku v Praze hostovat a hrozně se mi líbilo. Takže když za mnou přišel, bez zaváhání jsem souhlasil.

Diváci vás znají především z komediálních rolí. Je to vaše přirozená životní poloha, nebo jste naopak spíše vážnější a na Jů a Hele nebo Marge v Simpsonech se musíte »rozcvičit a naladit«?
Takhle to neberu. Jsou dny, kdy mám dobrou náladu, a jsou dny, kdy ji nemám, jako úplně každý člověk. Ve společnosti lidí, které dobře znám, mě napadají různé věci, jako by mi bylo pořád osmnáct. Hlavně člověk se nepřestává divit a já se pořád divím, což je, myslím, důležité. Trochu si zachovat myšlení dítěte a také si udržet takovou tu hravost, což třeba Ypsilonka hodně podporuje.

Vy musíte být asi hodně dobrý pozorovatel dění okolo sebe, že?
To jo, rád se dívám okolo sebe. Protože nemám auto, chodím pěšky, zajdu do obchodu a zaznamenám nějakou příhodu nebo postavu. V hlavě si je uchovám, a když přijde nějaké natáčení, třeba Tlučhořovic rodinky, což je čistá improvizace a mluvíme tam různé postavy, prožitek nebo příhoda se mi vybaví a já to tam v rychlosti zpracuji. Improvizace je sice dost náročná disciplína, ale život přináší stále nové a nové situace, příhody a zážitky, pořád se něco děje.

Říká se, že humor je kořením života a smích má vliv na jeho délku. Snažíte se vždy obrátit situaci v žert a nebrat ji vážně, nebo od přírody vidíte život a věci z té lepší stránky?
Když je nějaký problém, vždycky se snažím s ním vyrovnat. Myslím, že se mi to daří. Člověk si své přátele vybírá, ale vidím to tak, že humor je dar, to se nedá naučit: buď ho máte, nebo nemáte. Když vidíte nějakou životní situaci optikou grotesknosti, život je pak snazší. Mně je hodně blízký humor skupiny Monty Python nebo se mi líbil v raných filmech Miloše Formana, třeba konkrétně scénách filmu Lásky jedné plavovlásky.

Které vlastnosti si na sobě nejvíce ceníte a kdy se nemůžete vystát?
Mohu říct, že jsem prožil šťastný život, protože jsem vždycky dělal, co jsem chtěl. Kolik lidí může říct, že od pěti let chtějí dělat povolání, které se jim potom podaří? Mezi tu hrstku lidí patřím i já, takže mohu o sobě říct: Šťastný to muž.