Jan Kanyza: malíř, co kdysi hrával
Jan Kanyza má na svém kontě nespočet divadelních, televizních i filmových rolí. Přestože oslavil už pětasedmdesáté narozeniny, je plný energie a elánu má na rozdávání. Herectví už se však věnovat za žádných okolností nechce.
Na svět přišel 25. října 1947 v Lipníku nad Bečvou jako třetí dítě svých rodičů. Jeho starší sestra zemřela v osmi letech za války, zbyl mu tak jen o šest let starší bratr. Když se narodil, bylo už dva roky po válce a v rodině ho zbožňovali. Kanyzově mamince bylo čtyřicet let a jeho otci ještě o jeden rok víc, což bylo na tu dobu nezvyklé. O dětech, které mají rodiče v pozdějším věku, se říká, že jsou buď geniální, nebo debilní. "Já to střídám, aby se to nemuselo příliš zkoumat," řekl s nadsázkou Kanyza.
Už jako malý kluk se učil hrát na různé hudební nástroje, jako je například klavír, klarinet nebo saxofon. Muzika ho postupně dovedla k divadlu, se kterým začal na střední škole ve studentském kabaretu. V té době se u něj projevil i malířský talent. S partou kamarádů chodil malovat a naprosto tomu propadl. Ze začátku byl typický krajinkář, spolu s partou prý kompletně procourali okolí Olomouce, kde malovali zdejší kopce a výhledy.
Malovat, nebo hrát?
Po bezstarostném mládí přišla první velká životní volba, a to když se Kanyza měl rozhodnout, čím se bude v životě živit. Zda to bude malbou, nebo divadlem. Nakonec v něm přece jen převládla touha po prknech, jež znamenají svět, a rozhodl se zasvětit svůj budoucí život veřejné exhibici. V rozhodování mu hodně pomohl fakt, že přijímačky na DAMU zvládl udělat napoprvé.
Tvoří ve Francii
Kanyza léta střídal svou hereckou profesi s malováním. "Před lety jsem nebyl v dobré psychické kondici a tehdy se mi naskytla možnost pronájmu ateliéru v Languedocu. Tam jsem najednou zjistil, že sedím u štaflí a maluju," svěřil se v rozhovoru pro Magazín Práva s tím, že v ateliéru na jihu Francie tráví několik měsíců ročně.
Jan svá plátna vystavoval vedle domácí scény také v Americe, Německu, Francii nebo Švédsku. Zároveň ilustroval několik knížek pro děti. Od konce osmdesátých let je oficiálně profesionalizován u Českého fondu výtvarných umělců a loni vystavoval v galerii na pražském Staroměstském náměstí. S herectvím úplně skončil.
"Nic se nerýsuje a nic se nezměnilo. Tam je tečka. Roleta je stažená a kapitola dočtená. Tím je to vyřízeno," prozradil SEDMIČCE Jan, jenž už před kameru nechce. Vysvětlil, že už bylo hraní v jeho životě více než dost a rád prý přenechá prostor mladé generaci. Chce si užívat důchod, což v jeho podání znamená sedět u vína s doutníkem v ruce a čerstvě domalovaným obrazem vedle sebe.
