Jan Kačer: Když na něco myslím, podle toho se i tvářím

Ve středu se uskutečnilo poslední rozloučení s hercem a režisérem Janem Kačerem (†87), který zesnul 24. května. Umělec prožil dlouhé manželství s herečkou Ninou Divíškovou (†84) a v posledním rozhovoru, který nám poskytl, se rozpovídal i o svém dětství. Pojďme si ho připomenout.

Když se dnes vrátíte do Holic, kde jste prožil celé svoje dětství, a zavřete oči, projde vám před očima celý váš život od tehdy až doteď?
Pro mě bylo dětství velmi radostné. Měl jsem báječnou maminku, která mi poskytla všechny radosti světa. O tragickém konci svého otce jsem se dozvěděl až o hodně později, protože ona mi to tajila. Nemyslel jsem si, že by každé dítě mělo mít pořád plnou misku, byl jsem zvyklý, že jsme jídla nikdy moc neměli, byli jsme skromní. Maminka to pokládala za základ lidského života. To, co se s odstupem času jevilo jako bída, bylo vlastně krásné. Když se do Holic vrátím a postojím na náměstí, vidím domy, v nichž žili kamarádi, se kterými jsem hrál fotbal nebo volejbal, ale pronásledovaný vzpomínkami nejsem a ani nepláču nad ztraceným mládím. Pořád cítím, že tam mám kořeny, a když se podívám na tu volnou, rozlehlou krajinu, jež se mi tehdy nezdála zajímavá, vidím, že je to krásný kraj a že tam patřím.

Napsal jste zajímavé knížky. Co vede herce k tomu, že nějakou napíše?
Kolem sedmdesátky se mi zdálo, že už je konec života, přestalo mi to jít, moje poetika se dostala na scestí. Když jsem udělal cokoli, kritika to nechtěla, do jisté míry mě zbavili sebevědomí a pomalu jsem se i trápil. Nina tehdy odešla z divadla hrdě, zatímco já v Národním ještě hrál, nikdo mě nevyhazoval, ale měl jsem pocit, že už to nemá cenu. Lidé, s nimiž jsem byl kamarád, odešli, nohy přestaly poslouchat. A tak jsem si začal psát poznámky. Chtěl jsem původně napsat knížku jako rozloučení s divadlem, ale maminka byla ve mně tak silně vepsaná, takže za mě úplně téma převzala a já místo o divadle začal psát o mamince. Nakonec to vyšlo a mělo to velký úspěch. Poté jsem napsal ještě dvě další knížky, což moje dcera shrnula do věty, že "píšu knížky, protože u psaní se dá sedět".

V málokterém filmu jste se smál. Má humor místo ve vašem civilním životě, či jste i tady vážný, zasmušilý a přemýšlivý?
To je moje prokletí. Všichni si myslí, že jsem takový nabručený, ale myslím, že smysl pro humor mám veliký a naše manželství vydrželo 63 let jenom díky tomu, že jsme měli mezi sebou srandu. Možná že je to i výhoda profese. Když na něco myslím, podle toho se i tvářím, to je vlastně základ filmového herectví. Zpočátku jsem si myslel, že filmové herectví je jako v divadle, ale poté jsem zjistil, že je to hloupost, protože musíte být velice intenzivně přesvědčený, co chcete říct. Takže jestli si myslíte, že být starý je nějaká velká legrace, mýlíte se. Není to tak, že byste se bez příčiny pořád usmíval, ale když svítí slunce a sednu si venku na lavičku, tvářím se docela vlídně. Jednou jsme přišli do Violy o trochu později. Sedl jsem si ke stolu a pak zjistil, že vedle mě sedí Jiřina Švorcová, kterou jsme neměli moc rádi. Někdo nás vyfotil, a když jsem tu fotku viděl, sedí tam Švorcová a neuvěřitelně naštvaný chlap. To jsem byl já. A vůbec jsem o tom nevěděl, mně bylo nepříjemné, že vedle ní sedím. Říkal jsem si, že kdyby tu fotku viděla i ona, dá mě hned zavřít.