Alena Mihulová: Dnes to mají matky mnohem těžší

Karolína Kachyňová (29) se nebojí veřejně mluvit o své sexuální orientaci a její matka, herečka Alena Mihulová (59), ji v tom ráda podporuje. Jak vypadalo dětství ve filmové rodině a proč se Karolína věnuje marketingu, a ne herectví, i když pro něj má geny i talent? A jak její slavná maminka dokázala před třiceti lety skloubit svou profesi s péčí o dítě? I to prozradily ve velmi otevřeném rozhovoru, v němž vzpomínají i na otce a manžela, režiséra Karla Kachyňu (†79).

Nedávno jste ve videorozhovoru pro iniciativu Díky, že (ne)můžem, která vznikla na podporu manželství pro všechny, bez okolků promluvily o svém soukromí. Jak tato spolupráce vznikla?

Karolína Kachyňová: U jednoho z nedávných rozhovorů u mého jména někdo uvedl, že jsem markeťačka a aktivistka. To mi přijde legrační. Nesnažím se být aktivistkou, prostě jen existuji a žiji v pravdě. Jsem na holky a lidé to vědí, protože se tím veřejně nijak netajím. Je smutné, že je to i v dnešní době považováno za akt aktivismu. Mou orientací se netají ani moje maminka, a tak jsme neměly problém o tom veřejně promluvit, když mě o to na Instagramu požádala ilustrátorka Eliška Podzimková, která za iniciativou stojí.

Alena Mihulová: Já k tomuto tématu jen přitakávám a vyjadřuji se jako matka. Obdivuji, že se Karolína netají svým soukromím a je schopná o něm veřejně mluvit. Žila jsem v utajení se svým mužem (režisérem Karlem Kachyňou, pozn. red.) deset let. Mám radost, že se má dcera chová přirozeně a neničí si život tím, že by se schovávala a lhala. Má daleko větší odvahu, než jsem mívala já.

Dalším důležitým tématem, o kterém se v poslední době začalo více mluvit poté, co režisérku Dariu Kashcheevu při dlouhém projevu na předávání Českých lvů přerušil režisér, jsou také pracovní podmínky matek umělkyň. Jak se vám podařilo sladit mateřství s prací poté, co se narodila Karolína?

Alena: Karolíně letos bude třicet a za tu dobu se mnohé změnilo. Mezi tím, jak jsem to měla já a jak to dnes mají mladé holky, je podle mého názoru velký rozdíl. Myslím si, že dnes to mají matky mnohem těžší. Všechno je daleko rychlejší a je složitější udržet si práci, jakmile z ní jednou vypadnete. Na ženy jsou kladena vyšší očekávání. Dříve se více počítalo s tím, že je žena i matkou. Dnes často ani nestačí dokojit a už musí zpátky do práce. Já jsem měla díky svému muži to štěstí, že jsem mohla být s Karolínou rok doma a o nic se nestarat.

Karolíno, jak jste jako malé dítě vnímala práci svých rodičů?

Karolína: Vybavuji si, jak mě rodiče v sedmi letech vzali na premiéru filmu Kráva, který spolu natočili. Je v něm scéna znásilnění a spolu s ní celá premiéra skončila, protože jsem se rozbrečela a rodiče mě museli dostat pryč. Ten film jsem nikdy neviděla a myslím, že snad už ani nikdy neuvidím. Celé dětství jsem s tím měla problém.

Alena: To od nás skutečně nebyl nejlepší tah. Karolína byla ještě malá a bylo pro ni divné, že máma sedí vedle ní a zároveň ji vidí na plátně, jak jí ubližuje Radek Holub. Vůbec nám nedošlo, že by to mohla takto vnímat. Bylo to premiérově uváděné na festivalu v Karlových Varech a Karel tam zrovna přebíral cenu.

Předpokládám, že film Kráva nebyl zrovna dobrou motivací k tomu, abyste se, Karolíno, dala po vzoru rodičů také k filmu...

Karolína: Nakonec jsem díky rodičům měla k filmu naopak pozitivní vztah. Ve dvaceti jsem chvilku studovala na filmové škole v Písku a o filmu uvažovala. Tehdy to ale ještě nebylo pro mě. Neměla jsem dostatečné sebevědomí, životní zkušenosti, téma ani intenzivní touhu se filmu věnovat. Práci u filmu vnímám jako velkou dřinu; znamená klidně i šestnáctihodinové směny a drsnou hierarchii, než se někam vypracujete. Mám ze školy mnoho kamarádů, již se filmu věnují, a vnímám to jako práci, kterou nemůžete dělat, pokud jí nejste stoprocentně oddaná. To jsem nebyla tehdy a nejsem ani dnes, ale kdoví, možná mě to ještě čeká. Jak se říká v angličtině, jsem ve všem takový late bloomer. Ne že bych byla nějak opožděná, ale řekla bych, že jsem později dospěla. Byla jsem dlouho dítětem a užívala si to. Dlouho mi pak i trvalo najít si, co by mě v životě bavilo dělat.

Alena: Nechtěla jsem, aby Karolína byla herečkou, ale kdyby k tomu přilnula, potom bych jí samozřejmě pomohla. Chvíli jsem měla strach, že se to stane. Ukázalo se totiž, že má talent. Studovala na střední škole v Anglii, kde měla i hodiny herectví. Před zkouškami mi přes Skype předváděla monolog svaté Jany v angličtině, který jsem se kdysi, avšak v češtině, učila na zkoušky také. Když jsem ji slyšela, s otevřenou pusou jsem si říkala, že jsem v háji. Viděla jsem, že má talent, ale doufala jsem, že se to nezjistí.

Co vás nakonec nasměrovalo k marketingu, Karolíno?

Karolína: Nakonec jsem v ystudovala mediální studia. Jednou nám tam přednášel někdo z PR agentury a řekl, že v životě je důležité zjistit, kým jste. Lidé v médiích a marketingu se podle něj dělí na dva tábory, a to tlučhuby a pisálky. I když jsem dříve bývala i pisálek, myslím si, že dnes jsem spíše tlučhuba.

Alena: Odmalička velmi dobře vládla slovem a češtinou. Už ve třech letech bylo fascinující, jak používala různá cizí slova ve správném kontextu. Vždycky uměla perfektně mluvit, ale i psát. A má tu kliku, že jí to jde stejně tak i anglicky.