František Ringo Čech: Pořád to na ženský zkouším. Jde to čím dál hůř

Ve světě, kde se slova váží na lékárnických vahách a autenticita se často maskuje za korektnost, zůstává hudebník, malíř, spisovatel, dramatik, herec, režisér, pamětník i provokatér František Ringo Čech (82) neřízenou střelou. A přestože tvrdí, že už je nevrlý stařec, stále dokáže rozhýbat barvy, vzpomínky i ženská srdce.

Bydlíte v krásném srubu. Jak dlouho už tady žijete?

Už to bude třicet let. Mám rád dřevo, a tak jsem si na Jílovišti koupil pozemek. Nechtěl jsem být v Praze, hledal jsem něco bokem - a tady se naskytla výborná příležitost. Chtěl jsem si postavit dům, ale pak jsme narazili na vzorový finský srub Honka, někde v Olešnici. Jeli jsme se na něj podívat a mě to úplně chytlo. Miluju dřevo a ten dům působil jako prázdniny u babičky a dědečka. Objednal jsem si tedy ten finský dům, přivezli ho z Helsinek. Přijely dva kamiony, trámy už byly nařezané. Začali ho skládat a já mezitím šel něco točit. Když jsem se ten den v jednu vrátil, už jim z toho obvodu nebyly vidět ani hlavy. Za týden bylo hotovo, podali mi klíče a od té doby tu bydlím.

Říká se, že dřevěný dům má blahodárný vliv na zdraví. Cítíte to tak?

Finové říkají: Když ti něco je, jdi k doktorovi, a když ti nepomůže, přestěhuj se do dřevěného domu. Dřevo je živá hmota. Tvrdí, že vyzařuje určitou energii, a já tomu věřím.

Chodíte tady hodně mezi lidi, nebo jste spíš samotář?

Nikam nechodím, s nikým nemluvím, s nikým se nestýkám. Jen profesně s herci z divadla, kolegy a vrstevníky. Třicet let jsem hrál, divadlo hraju pořád. A dneska mi vadí, když na mě lidi mluví. Už jsem všechno řekl, se všema mluvil. Teď jsem takovej nevrlej stařec.

Píšou vám fanynky?

Píšou mi, volají mi. Zaplaťpánbůh. Je to potěšující, že ještě nejsem úplně mimo mísu.

A byl jste někdy na rande s nějakou fanynkou?

S každou. Zboží musíte vidět, ohmatat. A pak zjistit, jestli ho chcete.

Už nějakou chvíli jste sám. Umíte si představit, že byste ještě s nějakou ženou žil?

Určitě ano. Umím žít s druhým člověkem, jsem velmi tolerantní, ke všemu. Láska trvá tak tři roky, pak přijde takzvaná manželská nuda, tu obvykle zaženou děti. Člověk se musí vedle druhého cítit spokojeně a šťastně. To jsem před třiceti lety nevěděl.

Jak vypadá váš běžný den?

Vstávám ve čtyři ráno. Celý život. První půlhodina patří ranní hygieně, kterou zrovna nemiluju - jsem rocker a my se s mýdlem moc nekamarádíme. Pak si udělám kafe, připravím si barvy, napíšu si, co mě ten den čeká, zapálím si doutník, piju kafe a začnu malovat. Maluju do devíti, někdy do desíti. Pak už toho mám dost, soustředění není žádná legrace. Tím pro mě pracovní den končí. Potom dospávám noc. Detektivku nikdy nedokoukám celou, protože u ní usnu. Pak občas jedu něco koupit, navštívím děti. Všichni už bydlí samostatně. Jsou v Modřanech, takže kousek. Sedím tam a zase čumím na ně. Vypadá to jako nezajímavý život, ale po divokým životě, který jsem žil, je to zasloužený odpočinek. To víte, že životní neklid mě občas nutí podívat se, co se děje kolem, ale mluvím rád jenom se ženskýma. Mám pro ně slabost.

Máte spoustu přátel. Kdybyste mohl uspořádat večeři a pozvat kohokoli, kdo vám prošel životem, kdo by tam byl?

Během let mi prošla životem spousta výjimečných lidí. Kdybych mohl uspořádat jednu večeři a pozvat všechny, kdo mi prošli životem, potřeboval bych velký sál v Lucerně. Můj velký přítel Karel Gott mi jednou řekl krásnou věc. Říkal: "Ringo, bylo by nádherný, kdyby se jednou udělal ples, na kterém by naše manželky seděly na galerii a my dole promenovali s těma nejšerednějšíma ženskýma, co jsme kdy měli. A ony by po nás mohly házet šutry." To je nádherná představa. Bohužel spousta kamarádů už odešla. Ale taková přehlídka, tu bych ještě dneska rád viděl. Vidět, jak se stydíme za některý svý vítězství. Ale takový je život. Dneska ubývá nás, jak říkával Náhlovský. A naši fanoušci bohužel umřeli dřív než my. Přesto vždycky říkám, že i dneska, v době velkého šuntu a odpadu v kumštu, pořád přežijí ti kvalitní. Ono se to vykrystalizuje. Padesátá a šedesátá léta to zase potáhnou. Budou noví Cimrmani, nový Kaiser s Lábusem, nový Menšík. Vyrostou a možná už tu jsou, jen o nich ještě moc nevíme. Ale televize tomu moc nepomáhá. Zakázali mi například vysílat pořad Pra pra pra, protože mě neměli rádi. Seděl tam nějaký Maxa, šéf zábavy, který nenáviděl zábavu. Vyhnali z televize všechny komiky. Jediný, na koho si netroufli, byl Šíp. A přitom Pra pra pra byl seriál, kde vystupovaly největší hvězdy tý doby. Točil ho Franta Filip, nejlepší režisér, co jsme kdy měli. Langmajer řekl: "Kdo nehrál v Pra pra pra, nehrál divadlo." A to dneska leží někde v trezoru. Nikdo ho nevysílá, nikdo ho neviděl. Přitom stačilo říct: "Hele, vy*er se na to. Češi to mají rádi, pusť to v pátek v jedenáct." Ale úplně to zmizelo.

Máte nějaké plány na zbytek léta?

Jedno z mých životních pravidel je, že pánbůh se nejvíc směje, když lidi plánují. Mám práce dost. Práce mě baví, práce mě drží. A ženský, no, pořád to zkouším. Jde to čím dál hůř, ale český král z boje neutíká.