Bořek Slezáček: Průšvihy jsem dělal. A už nedělám

Herec, scenárista, moderátor a bývalý bouřlivák Bořek Slezáček (57) je pyšným otcem dvou synů, chystá premiéru vlastní divadelní hry, ve které si rovnou střihne i roli. Nově se svým dlouholetým přítelem natáčí podcast Med a peří, v němž se snaží otevírat všechna témata. Jak tráví čas s dětmi, o cestě do vesmíru nebo o zážitcích z vojny, o tom všem se rozpovídal pro SEDMIČKU.

Dřív jste měl nálepku arogantního floutka, milence slavných žen a závislého, který navíc pod vlivem způsobil autonehodu. Jak jste synům nastínil toto své temné období?
Jakkoli je většina toho, co říkáte, pravda, nebo spíše částečně byla, já sám sebe pochopitelně nevnímám skrze tři bulvární články, takže bych si s vámi troufale dovolil ne úplně souhlasit. Jasně, pošlete pár novinářů do háje a oni se vám mstí. A ano, dost jsem kalil. Ale na druhou stranu jsem v tutéž dobu stihl například vystudovat vysokou školu, získat inženýrský diplom, naučit se několik jazyků, projet kus světa, naučit se hrát na nějaké nástroje, vydat nahrávky s kapelami, napsat knížku, scénáře. A to je, alespoň pro mě, mnohem důležitější než to, co se kdy kde psalo. Průšvihy jsem dělal. A už nedělám. A to je, myslím, to důležité, že kluci vidí, že jakkoli třeba v životě zabloudíte v lese, že se dá najít cesta ven. Nikdy navíc nevíte, proč lidé dělají, co dělají, jakou zrovna v sobě vedou válku. Co je trápí. Hodnotit druhé lidi prizmatem dvacet třicet let starého bulváru, to nic nepřinese. Ani vám, ani jim. Moji kluci, myslím, moc dobře vědí, kdo jsem. A to je důležité. Co bylo, bylo, terazky som majorom.

Kde všude vás aktuálně fanoušci mohou vidět?
Hraji v současnosti asi v osmi devíti představeních v divadle. V říjnu bude v ostravském Divadle Mír mít premiéru moje divadelní hra Narozeniny v režii Honzy Hřebejka. Na to se strašně těším. Samozřejmě jsem se do toho kusu samožersky také obsadil, a tak budu mít trému dvojitou. Dobře mi tak. O dva dny později bude mít v kinech premiéru Honzův nový film Výjimečný stav, ve kterém se také objevím. Ještě jsem ho ani sestříhaný neviděl. Jsem strašně zvědavý.

Vaším nejnovějším počinem je na placené platformě podcast s názvem Med a peří. Přesvědčte mě, proč bych si měla vybrat právě váš pořad.
Já hrozně nerad lidi o něčem přesvědčuji. Když budete mít chvilku čas, zkuste si, prosím, Med a peří pustit třeba na YouTube a uvidíte. Možná vás to bude bavit. Třeba budete nadšená do konce. Nebo si řeknete, že jste nic tak blbého v životě neslyšela. Budu samozřejmě moc rád, když to nebude ta poslední jmenovaná varianta. Odjakživa si s Davidem rádi povídáme, a tak jsme si řekli, že to zkusíme nahrávat, a byli bychom moc rádi, kdyby se to lidem líbilo a poslouchali to naše mudrování o všem možném, co nás zajímá a mohlo by i vás. Chceme otevírat témata.

David Shorf strávil rok v izraelské armádě. Co vy a vojna? Ta s umělci moc dohromady nejde.
Nevím, jestli vojna s umělci jde, nebo nejde dohromady. To je dost generalizační tvrzení a nevím, jestli k němu máte nějaký důkaz, nebo jestli si to jen myslíte na základě nějakých stereotypů. Fakt je, že existuje spousta děl literárních, výtvarných i filmových, která vznikla z osobního zážitku, jakkoli hrůzného. Třeba Oliver Stone by asi nenatočil Četu, kdyby neměl osobní zkušenost z války. A osobní zkušenost z válek měli například Hemingway, Sartre, Hašek, Dalí, Solženicyn, Šolochov, Remarque a asi bych mohl ve výčtu pokračovat. Já sám, abych odpověděl na otázku, jsem absolvoval při vysoké škole vojenskou katedru a sloužil u motostřeleckých jednotek jako velitel čety. A to vás pobaví, byl jsem dokonce nejlepší střelec roty, což je bizár, protože jsem si ten den zapomněl v kasárnách brýle a mám dvě dioptrie. Terč jsem vlastně ani neviděl. A třeba neznám vtipnější historky z vojny než vzpomínky Martina Zounara. On je tedy skvělý vypravěč a je strašná škoda, že s ním nikdo nenatočil novou verzi Dobrého vojáka Švejka. Byl by famózní. Úplně ho vidím.

Píšete scénáře, vydal jste knihu, hrajete v divadle, muzikálech, filmech, seriálech, moderujete, zpíváte s kapelou, máte vlastní podcast... Co plánujete dalšího?
Myslím, že to prozatím stačí. Plánů mám sice pořád spousty, ale den má dvacet čtyři hodin. A je určitě lepší dělat méně věcí a užít si je než rozdělat bambilion projektů a pak být ve smrti, že nic nestíháte a výsledek je odfl áknutý. Ale plánuji ještě cestu do vesmíru. Jen zatím úplně přesně nevím, jak se tam dostat. Možná napíšu žadonící dopis Elonu Muskovi.