Anna Geislerová: Drzost byla moje lest

Stále je jednou z nejobsazovanějších, nejoceňovanějších a výrazově zajímavých českých hereček. Její kariéru lemuje pět Českých lvů a množství postav, v nichž se zračí nepřeberný počet emocí. Aktuálně lze herečku Annu Geislerovou (41) vidět v kinech v druhém díle Hřebejkovy trilogie Zahradnictví, současně je k vidění film Milada, v němž ztvárnila soudkyni Ludmilu Brožovou-Polednovou.

V kinech je druhý díl Zahradnictví s podtitulem Dezertér, v němž opět hrajete Vilmu, kterou v Pelíškách ztvárnila Emília Vášáryová. Vycházela jste z jejího projevu?
Emília Vášáryová je Emília Vášáryová a já nebudu jako ona, ani kdybych se rozkrájela. Ale základní charakter postavy je stejný. Strašně hodná a nešťastná ženská, oddaná manželka. My jsme si to podstatné odehráli v prvním díle, teď je hlavní postavou Jirka Macháček a v tom třetím Anička Fialová. Já jsem v těch dalších dílech trochu do počtu, ale s láskou.

Opět jste spolupracovala s Janem Hřebejkem. Za tu dobu už mezi vámi musí na place fungovat jistá telepatie.
Nedávno jsme si říkali, jestli jsme to už trochu nepřepískli. Teď jsme spolu třeba točili prakticky rok v kuse. Kromě Zahradnictví jsme dělali ještě seriál Až po uši. Já ho vždycky tak adoruju a vychvaluju, nad čímž on už se ušklíbá, čili to dělat nebudu. Každopádně jsem kdykoli ochotná s ním dělat znovu. Vtipné na tom našem vztahu je, že moje a jeho děti spolu chodí do školy, takže to propojení je fakt maximální.

Pojďme k dalšímu vašemu filmu Milada o Miladě Horákové, v němž hrajete Ludmilu Brožovou-Polednovou. Studovala jste její život?
Samozřejmě jsem si leccos vyhledávala a zaujalo mě, že neexistuje žádný její obrazový záznam, jen audionahrávka. Všichni byli natočení, ona ne. Neviděla jsem ji, vycházela jsem jen z toho jejího patetického mluveného projevu. Chtěla být herečkou, čímž se vysvětluje její exaltovaný projev. To je ale dobová věc, takhle tenkrát mluvili všichni, i třeba komentátoři v rádiu. Pochopila jsem každopádně, že ona tomu všemu opravdu věřila. Ona byla svým způsobem oběť toho režimu, dobové euforie a propagandy, byla přesvědčená, že Milada Horáková je zlo. Byla vážně fanatička, zapálená pro systém. Tím ji nechci nijak rehabilitovat, ale tak to prostě bylo. Není karikatura zla, ale osoba, která je v hloubi duše přesvědčená, že dělá dobro. Nikdy neuhnula, nikdy neuznala svou vinu nebo chybu. Pro mě jako pro herečku to ale byl hrozně vděčný úkol, hrála jsem reálnou osobu a je to pro mě jeden z mých osobních vnitřních hereckých milníčků, jak já říkám.

Vašemu nejstaršímu synovi Brunovi je třináct, o rok míň, než bylo vám ve filmu Pějme píseň dohola. První film a hned kultovní, to se nepovede každému. Jak na první natáčení dneska vzpomínáte?
Já si pamatuju i konkurz. Bylo mi čtrnáct, což v mém případě byl zlom. Otevřel se mi velký svět a režisér Ondřej Trojan dodneška vzpomíná, že jsem na ně byla sprostá. Asi to byla nějaká moje lest, měla jsem hrát rebelku, tak jsem si ji střihla už na konkurzu. Už jsem asi byla v roli. Taky po mně chtěli, abych zatancovala, což jsem odmítla. Zkrátka puberťačka Tráva, jak se jmenuje moje postava. Brala jsem to celé hrozně vážně, ale zároveň jsme tam s ostatníma strašně blbli. A když se to dotočilo, už jsem se viděla jako obrovská hvězda. Bylo mi jasné, že nepůjdu na premiéru, protože budu točit další film. Kdyby bylo přece jen nutno, přiletím vrtulníkem. Pravda je taková, že jsem na premiéře fakt nebyla, protože jsem už točila Requiem pro panenku, ale vrtulník ze Zlína nelítal. Vlastně to byla první spolupráce s Honzou Hřebejkem, který s Petrem Jarchovským napsal scénář. Prý docela často jezdil na natáčení, ale já si ho tam nevybavuju. Každopádně Ondřej Trojan byl můj první a je mým jediným režisérem, s kterým jsem se kdy podívala na Oscary.

Celý rozhovor s Annou Geislerovou najdete v nové SEDMIČCE!