Za slzy se nestydím, říká Vojta Dyk

Rozkročen do šířky i hloubky mezi muzikou a herectvím, mezi popem a klasikou, mezi komercí a alternativou. Vojtěch Dyk. Někdejší mladičký supertalent z NightWorku v jedenatřiceti dozrává. Ke "starší ženě", kterou si vysnil, herečce Táně Vilhelmové, dostal rovnou i dva syny jako bonus. "A pak třetího v akci," říká.

Jste ten typ kluka, co se nestydí za svoje slzy? "Kluci nepláčou" na vás neplatí?
No ne. Nestydím. Mám to jako ventil, jsem dojímací, samodojímací. Mám nad sebou takovou jakoby kamerku a přes ni se na některý situace, který prožívám, zároveň koukám shora. A pak se dojímám. Nebo mě to taky přivede k záchvatu smíchu. Teďka jsem byl na józe a nedokázal jsem natáhnout nohy jako ostatní... ženy. Chodím tam jedinej chlap. A tak jsem se začal řehtat, protože jsem tou horní kamerou najednou viděl, jak se tam převaluju jak postiženej lachtan. Ale tu kamerku umím použít i v práci. Přes ni si dělám manažera a režiséra, vidím, kdy se chovám jak idiot.

Jak funguje jeho vztah s Tatianou Vilhelmovou, Jak se mu daří zvládat tolik práce nebo proč je mu Česko malé, a samozřejmě spoustu dalších informací, se dočtete v rozhovorou s Vojtou Dykem v novém čísle týdeníku INSTINKT.