Michala Davida učila jeptiška

Jeho hity zná každý zpaměti. Málokdo ovšem ví, že Michal David (61) začal svou muzikantskou kariéru u varhan v kostele. Na co dalšího v barrandovském pořadu INSTINKTY Jaromíra Soukupa zavzpomínal?

Michale, jak jsi začínal? Pamatuji si Kroky a samozřejmě ty legendární písničky, všichni jsme to měli rádi. Můj tatínek mi jednou přinesl tebou podepsané elpíčko a já ho dodneška mám.
Odmalička už jsem věděl, že budu muzikant. To, že jsem nevěděl, že budu zpívat, je pravda, protože zpívat jsem začal až ve dvaceti, když už jsem hrál čtyři roky v Krocích, ale de facto já začínal v nějakých osmi letech tenkrát v Itálii na varhany.

To nevím.
Já byl dva roky v Itálii se svojí mámou a rodinou Kludských a tam jsem navštěvoval internátní školu od pondělka do pátku, ale byla to klášterní internátní škola. Vychovávaly nás jeptišky. A vždycky v neděli nás tam rodiče vraceli a večer jsme měli mši, takové harmonium. Začal jsem hrát a matka představená viděla, že si na to klinkám, tak mě začala učit a zhruba po roce, když už jsem se vrátil v roce 1970 do Československa, jsem začal zjišťovat hodiny u pana profesora Kalfuse na varhany. Doprovázel jsem už tehdy mše na Karlově.

A byl bys pořád ještě schopen hrát na varhany?
Ne, to úplně zapomeneš. Teď jsem si to vyzkoušel, ty pedály, to je disciplína. To, když neděláš, zapomeneš.

Já jsem moc chtěl být muzikantem, ale havaroval jsem na obrovském množství hudebních nástrojů, naposledy na bicích. Předtím to byla tahací harmonika, kytara, klavír, nic mi nešlo.
To já taky takhle začínal. Hrál jsem nejdřív na trubku, to mě bolely pysky, tak jsem říkal, že na to kašlu. Pak na saxofon, mezitím jsem zkoušel harmoniku, my jsme tomu říkali držky. A to mě nebavilo. Až varhany mě začaly bavit a piano samozřejmě.

A potom? Vrátil ses z Itálie na začátku sedmdesátých let, chodil jsi do...
Chodil jsem do toho kostela.

Na varhany do lidové školy umění.
A pak jsem přešel na klavír do jazzové konzervatoře k profesoru Kostečkovi a tam se začal učit hrát na piano, což mě chytlo. Máma mi koupila piano a já jsem potom začal už hrát doma.

Dobře, ale máš vzdělání, konzervatoř?
Nemám, vyhodili mě pro nedocházku. Nastoupil jsem na konzervatoř, ale nedokončil jsem ji, protože mi za tři roky dali nůž na krk, to už jsem hrál v Krocích, a řekli: "Buď Kroky, nebo škola." A já odpověděl: "Tak Kroky, vy mě tady stejně už nemáte co naučit." A hned jsem letěl.

První šok pro mě byly ty varhany, to jsem fakt nevěděl. Že tě vyhodili z konzervatoře, to jsem také nevěděl. O Krocích jsem věděl. Potom to běželo do nějakého osmdesátého sedmého... To bylo fenomenální.
Ale jo.

To naše generace ví, jaký to tehdy byl fenomén. Takových uskupení moc nebylo. Možná Láďa Štaidl.
Čtyři pět jich bylo. Karel Vágner, na Ostravsku to vlastně byl Ivoš Pavlík, který dělal Věrku Špinarovou, Marii Rottrovou a pak Heidi Janků. A v Praze byl ještě Láďa Štaidl, ale to byla spíš tak gottovská sestava.

Víš, co jsem si myslel? Než jsem se začal zabývat showbyznysem, domníval jsem se, že mezi těmi různými skupinami byly dobré vztahy. A ona to nebyla pravda. Pochopil jsem, že jste se tam dost neměli rádi. To se dokonce říkalo, že se policie posílala na konkurenty. To jsem zaslechl. Nemohu jmenovat jednoho zpěváka, ale říkal mi to.
To nevím.

A že ty vztahy byly hodně vyhrocené...
Tomu nevěřím. Já to takhle nezažil. I když jsem odcházel od Franty Janečka a šel k Láďovi Štaidlovi, se všemi jsem se vždycky uměl dohodnout, se všemi jsem vycházel. My jsme tohle neměli.