Zdeněk Troška: Měl bych natočit Masakr v perníkové chaloupce

V celém Česku snad není člověka, který by alespoň jednou v životě neviděl některý z mnoha filmů nebo pohádek režiséra Zdeňka Trošky (68). Loni se však rodák z Hoštic u Volyně rozhodl ukončit svou kariéru kvůli nevyhovujícím podmínkám, za kterých by měl pracovat. Je to definitivní konec milých pohádek a lidových komedií? A jde podle Trošky česká kinematografie správným směrem?

Před nedávnem jste ohlásil konec kariéry. Vídám vás ale docela často na různých akcích, rozhovorech a podobně. Vypadá to, že jste pořád v jednom kole a zatím si příliš volných dní neužíváte. Nebo se pletu?
Abych se přiznal, většinou se podobným akcím už vyhýbám. Pokud jde o různé rozhovory, jakým je třeba i tento, napíšu ho v klidu doma na počítači a přepošlu. Někdy se nechám ukecat dobrými známými a přijdu třeba na křest jejich knížky nebo kalendáře, většinou pro charitu, dětské domovy či domovy pro seniory, ale jak říkám, je to jen čas od času.

Máte raději společenský život, nebo domácí pohodu s knížkou či klasickou hudbou?
Společenský život je pro mě už dávno passé, těmto akcím jsem ostatně nikdy nepřišel na chuť, vyhýbal jsem se jim. Zalíbilo se mi v domácí pohodě, a přesně jak říkáte - s klasickou hudbou a knížkou. A dobrým jídlem!

Nepohráváte si s myšlenkou, že byste za vyhovujících podmínek natočil ještě nějaký film? Máte přece scénáře v šuplíku. Není škoda je nevyužít?
Pokud by mi někdo nabídl podmínky k natáčení takové, na které jsem zvyklý, možná bych se nechal ukecat. Ale natočit celovečerní film za čtrnáct dní, ani omylem. To prostě neumím.

Který žánr je vám nejmilejší? Pohádka, komedie, opera...? A proč?
Každý z nich má něco do sebe. Jsem veselý člověk, aspoň si to myslím, a rád se směju, proto komedie. Pohádky miluju od dětství, pořád mám na nočním stolku pohádkové knížky a před spaním si jednu dvě pohádky s potěšením přečtu. A opera, to je velká radost! Teď se vrátila do Státní opery moje inscenace Rusalky z roku 2005, skutečně pohádková, kdy Rusalka je víla, a ne prostitutka... Všechna čtyři listopadová představení byla i přes covidová omezení plná a lidé nadšení. Pokračovat se bude od Velikonoc do června. Srdečně zvu.

Myslíte si, že se vkus českého diváka za poslední léta změnil? Případně čím to mohlo být ovlivněno?
Určitě. Dřív se bral film víceméně jako umění, vycházející z literatury či divadelních předloh. Dneska se z něho stalo spotřební zboží, zábavní průmysl. Záplava amerických filmů, ale i různé videohry chtě nechtě ovlivnily vkus diváka, převládly detektivky, snímky plné bojů, agrese, násilí, krve. Divák se stal imunní, spokojeně sedí před televizí a chroupe bramborové lupínky či dovezený hamburger z »mekáče«, popíjí pivo a nevadí mu potoky krve, mučení, hrůzy ze záhrobí či z vesmíru. Je prostě happy nebo, jak se říká, cool. Život se zrychlil, všechno nabralo obrátky. I pohádka musí být akční, aby se dítě nenudilo. Z legrace říkám, že bych měl natočit Masakr v perníkové chaloupce, to by se dětičkám určitě líbilo.

Když se ohlédnete za svým profesním životem, je něco, co byste udělal jinak?
Samozřejmě že každý filmař by mnohdy něco někde poopravil, střihl, přetočil. Proto bych nemohl být malířem, protože bych stále něco na obraze opravoval, přemalovával - až bych ho zničil docela. Jinak jsem ale spokojený, nestěžuju si.

Co je pro vás teď v životě nejdůležitější?
Teď už jen zdraví a veselá mysl. Čím je člověk starší, tím míň toho k životu potřebuje. Mně stačí vejce, rajčata nebo rajská šťáva, zelenina a to je všechno. Polévky a omáčky. Maso mít nemusím. Mít svou postel, své knížky, hudbu klasickou a v pohodě. A pak fajn lidi kolem sebe.