Zdeněk Troška: Čtu, jím, spím a tloustnu

Pod jeho uměleckým vedením vznikla legendární trilogie Slunce, seno..., mimořádně úspěšná pohádka Princezna ze mlejna, legendární filmový příběh O princezně Jasněnce a létajícím ševci a mnoho dalších nezapomenutelných děl. V rozhovoru se režisér Zdeněk Troška (70) rozpovídal nejen o šťastném důchodu, cestování, obdivu k Jiřině Bohdalové (92), ale i o tom, proč nikdy neměl děti.

Říkáte o sobě, že jste hrdý důchodce. Jak si užíváte důchod?
Hrdý jsem nikdy neřekl, spokojený je ten správný výraz. I když možná jsem hrdý na to, že jsem se své sedmdesátky dožil. V pohodě a radosti. Ale i tady by bylo lepší použít slovo šťastný.

Jak trávíte svoje šťastné dny?
Lenošením. A to umím skvěle! Konečně čistá hlava, žádná starost, žádné zlobení se s nikým a ničím, veget, jak se dneska říká. Čtu, jím, spím a tloustnu. Koukám na seriál Policie Modrava, můj nejoblíbenější pořad v televizi, poslouchám rané symfonie Camille Saint-Saënse, stále krásné! Pohoda. Po obědě si dopřeji odpolední klid, siestu, to mají na jihu Evropy skvěle vymyšlené. Oni tak unikali polednímu vedru, já zimě, kterou nemám rád. To se vždy otočím hubou ke zdi a spím. Prostě medvěd a zimní spánek.

Když máte teď spoustu volného času, cestujete?
V těchto zimních měsících se snažím nevylézat ze svého brlohu pod pařezem, ale jak jen začne jaro, už je ze mě Zdenda neposeda. To pak cestuji velmi rád. Loni jsem byl třikrát v Itálii. Nejprve Řím, pak Kalábrie, město Tropea, kde pěstují naprosto bezkonkurenční dlouhou červenou cibuli, kterou miluji, a nakonec Rimini, kde jsem byl už poněkolikáté. Jezdil jsem do Misana a Pescary, ale v Misanu se v penzionu propadly stropy a do Pescary je přece jen už daleko. Tak jsem se spokojil s Rimini, rodištěm Felliniho a historií nešťastné lásky krásné Francescy a Paola. Krásná symfonická báseň P. I. Čajkovského.

Jak to máte s prací? Skončil jste definitivně, či máte jen pauzu?
Skončil jsem úplně. Natočil jsem 25 filmů, to stačí. Už ne. Nápady by byly, v šuplatech mám několik záměrů, scénářů, ale už je pozdě. Všechno má svůj čas a já to respektuji.

Co si myslíte o hercích, kterým je kolem devadesátky a stále hrají, jako je například paní Bohdalová?
Jiřinka není člověk, to je mimozemšťan. Je tu od věků do věků, na jejích pohádkách jsem vyrůstal a své vůbec první natáčení v životě jsem coby opodál stojící třináctiletý čumil zažil právě s ní. Natáčela v Malenicích, kde mám kus rodiny, Babiččinu krabičku s panem režisérem Podskalským, do smrti na tento zážitek nezapomenu. Bylo to kouzlo, plné radosti a smíchu, právě díky ní. A mě utvrdilo, že toto chci také dělat. Pořád je dost herců a hereček vysokého věku, kteří v plné kondici mohou ještě hrát a těší je to, což je moc dobře. Držím jim palce.

Vaše tvorba byla hodně zaměřená na dětské diváky. Nemrzelo vás někdy, že nemáte děti? Bylo nějaké období ve vašem životě, kdy jste toto téma řešil?
Ne, nikdy. U nás v rodině bylo pořád dětí jako smetí, takže jsem vždy rád utíkal před jejich neutuchajícím řevem a energií do klidu lesních samot. Jak se říká: Děti, štěstí rodiny, denně na půl hodiny.