Vladimír Polívka: Divadlo je pro mě posvátné

Svoji práci herce považuje Vladimír Polívka (33) za sen. Jako syn z herecké rodiny v divadle vyrostl, ale záře reflektorů, které mířily na jeho rodiče, mu od dětství nebyla příjemná. Po studiu na DAMU dělal něco úplně jiného, aby svůj úspěch neopíral o úspěch rodičů. Syn českého herce a komika Bolka Polívky (73) a česko-francouzské herečky Chantal Poullain (65) tvrdí, že herectví sluší, když si je člověk sám sebou vědomý.

Byly doby, kdy jste rozhovory odmítal, měl jste pocit, že jste o ně žádán z důvodu, že jste synem slavných rodičů?
Tehdy mi to přišlo divné. Když jsem studoval na DAMU, dávalo rozhovory málo mých spolužáků, tak proč bych zrovna já měl být někde po bulvárech. Takže ano, dřív jsem se tomu vyhýbal. Teď už za sebou mám nějakou práci a s tím i publikum, které zajímá, co dělám.

Jak vzpomínáte na své dětství? Uvědomoval jste si, že vaše rodina má jiný životní rytmus než rodiny spolužáků?
Uvědomoval jsem si, že moji rodiče jsou »jiní«, protože jsou slavní, a to mi bylo vždycky velmi nepříjemné. Nikdy jsem netoužil být v záři reflektorů, které mířily na ně. Proč taky. Takže už když jsem byl dítě, jsem si to nepřál.

Slyšel jste od dětství volání herecké profese?
Jako kluk jsem chodil do dramatického kroužku, ale když jsem byl o něco starší, měl jsem pocit, že musím dělat věci podle sebe, a v pubertě to bylo ještě intenzivnější. V dospívání potřebujete někam patřit. Věděl jsem, že kdybych šel na konzervatoř, tak bych se se svojí povahou těžko vypořádával s tím, že je tady o mě zájem, který není o tom, co dělám, ale je opřen o úspěch mých rodičů. Takže než jsem šel na DAMU, dělal jsem pár let něco úplně jiného. Myslím si, že herectví sluší, když si je člověk sám sebou vědomý.

Odmítáte nabídky, nebo berete vše, co přichází?
Vybírám si spíš z filmové nebo seriálové nabídky. Co se týče divadla, byl jsem v angažmá v Klicperově divadle, hraji v Národním divadle, teď jsem v Dejvickém divadle. Tam se ale uvádějí tak dobré věci a s kolegy se tak skvěle pracuje, že opravdu není co odmítat.

Obohacují vás divadelní nebo filmové role? Dalo by se říct, že se díky nim vzděláváte?
Je pravda, že se během tříměsíčního každodenního zkoušení naučím spoustu věcí. Když jsem zkoušel Oněgina, stále jsem četl díla básníků jako Schiller, Rilke, Goethe a opravdu jsem každý den četl jen tohle. Nakonec všechno, co jsem říkal na jevišti, jsem přinesl režisérům já jako studijní materiál a oni z toho vybírali věci, které jsme nakonec použili. To bylo hezké. Vlastně jsem si to od základů postavil, a to se pak hraje! (smích)

Zdá se, že vás herecké povolání činí šťastným.
Je to sen, mít takovou práci, vlastně je to super práce. Ale stojí to úsilí. Asi jako každá práce, kterou se snažíte dělat dobře. Je to škola, vztahová i emoční, má spoustu úskalí a svým způsobem je to i práce nebezpečná.

Co děláte pro to, aby se pro vás herectví nestalo nebezpečným?
Mám hodně rád sport, takže to řeším tak, že se jdu vyčerpat, což mi dělá dobře. Například posilovna je o systematických opakovaných pohybech s vymezeným časem. Uzavřu se do sebe a počítám si ta opakování, protože jinak žiju v chaosu. Věci, které dělám, jsou totálně neuchopitelné, takže těch dvanáct dřepů je pohlazení. A pro mě je hodina v posilovně důležitým prvkem, jak se udržet v chodu i v práci.