Taťjana Medvecká: Asi je něco v mé povaze, co tíhne k věrnosti a stálosti

"Herec je spoluzodpovědný za vyznění uměleckého díla a má právo odmítnout roli, pokud je v rozporu s jeho světovým názorem," řekla oblíbená herečka Taťjana Medvecká, která nedávno oslavila 70. narozeniny.

Neznáme mnoho herců, kteří hned po studiu na DAMU dostali angažmá v Národním divadle, snad jenom Jana Třísku. Byla jste výjimečný talent, jehož nešlo přehlédnout, či vás doporučil některý z profesorů, například pan Lukavský nebo Nedbal?
Počkejte, ono to nebude tak horké. Moje celoživotní kolegyně Jana Boušková hostovala v Národním divadle coby konzervatoristka o rok dříve než já a do Národního divadla jsme nastupovaly společně. Moje současné kolegyně Pavla Beretová nebo Magda Borová přišly do Národního divadla také hned po škole.

S panem Lukavským jste účinkovala ve Viole. Byl to velice slušný a noblesní člověk a skvělý herec. Získala jste od něj něco? Třeba radu, kterou se řídíte celý život a jež funguje i v dnešním uměleckém světě?
Víte, moudří lidé příliš rady nedávají. Ono stačí, jak se chovají a jak žijí. A pana profesora Lukavského jsem si vážila pro jeho vzdělanost, rozhled a noblesu, jak správně říkáte. Pro to, jak vystupoval, jak se choval. A protože naplňoval mou představu, jak má působit herec - že to není jen nějaký šašek nebo celebrita, ale výrazná umělecká i lidská osobnost s názorem a mravní integritou -, samozřejmě jsem si pár věcí z toho, co řekl nebo někde napsal, zapamatovala. Například že herec je spoluzodpovědný za vyznění uměleckého díla nebo že má právo odmítnout roli, pokud je v rozporu s jeho světovým názorem.

Za dva roky budete v Národním divadle padesát let, což je úctyhodné a staví vás to do řady vedle herců, jako byli například Zdeněk Štěpánek nebo Karel Höger. Divadlo prošlo mnoha změnami i ve vedení. Jak jste všechny změny ustála? Byla jste někdy na pokraji rozhodnutí, že půjdete do jiného angažmá? A byly nabídky a vy jste je odmítala?
Pokud mě to staví do řady vedle pana Štěpánka nebo pana Högera, pak pouze v počtu let strávených v divadle. Moje práce se s jejich významem a dosahem nemůže rovnat. Pochopitelně byla období radostná, byla období svízelnější, ale ono to tak u divadla bývá, že se hubená léta střídají s tučnými. A v těch krušných dobách se vždycky našel nějaký důvod, proč setrvat. Třeba možnost občas pracovat s lidmi, kterých jsem si vážila a měla je ráda, nebo jen hrát v už nastudovaných dobrých představeních.

Máte půl století jedno angažmá a skoro stejnou dobu jednoho manžela. Je pro vás loajálnost, věrnost, oddanost a stabilita základní hodnotou nebo stavebním kamenem v životě a práci, či jste měla neuvěřitelné štěstí a »sedlo si to«?
A to vám ještě prozradím, že si už od roku 1965 píšu s Erikou z Anglie a dodnes se stýkám se spolužáky z první třídy ZŠ nebo s režisérkou Jarkou Šiktancovou, s níž jsem se potkala v lidušce rovněž v roce 1965. Asi je něco v mé povaze, co k věrnosti a stálosti tíhne, co ji vyhledává.