Richard Krajčo: Než vylezu na jeviště, jsem Richard

Richard Krajčo (45) v otevřeném rozhovoru pro magazín SEDMIČKA zavzpomínal na krušné doby, kdy nebyl schopný vystoupit ze svých rolí a nosil si je z práce domů. Co musel udělat, aby se znovu cítil v psychické pohodě? Řeč přišla třeba i na to, jaký má vztah s kolegou Davidem Švehlíkem (50) a zdali mu záleží na tom, jak vypadá.

Jak trávíte léto? Máte hodně práce?
Poměrně ano. My máme vlastně koncertní léto s kapelou, takže hodně jezdíme. Zároveň jsem před časem čtrnáct dní namlouval novou knížku mé ženy Karin, aby vyšla jako audiokniha současně s papírovou verzí, protože na podzim vydává nový román. Takže jsem to léto měl celkem takové nabité. My to tak většinou máme. Nás prázdniny čekají na podzim, až skončí sezona.

Na podzim se diváci mohou těšit na nový seriál Gumy, ve kterém jste si zahrál s Davidem Švehlíkem. Můžete o něm něco prozradit?
Je to projekt, za jehož vznikem stojí David, protože zhruba tak před dvěma lety přišel za Karin a požádal ji, jestli by pro nás něco nevymyslela. V té době jsme spolu hráli šestnáct let v divadle. Vlastně vždycky spolu máme hlavní role a většinou jsme tam jen my dva a nikdo nás ještě neobsadil do ničeho společně. A protože Karin nás zná i z toho zákulisí a nejen z těch prken, kde vlastně ty role ztvárňujeme, a protože ví, čeho jsme schopni a jací jsme, když nehrajeme, a jaké jsou ty možnosti, vymyslela komediální seriál, kde nás obsadila do hlavních rolí a oběma nám vymyslela role, které nejsou pro nás úplně typické. Alespoň si myslím, že nás takhle ti diváci většinou neznají. Pro nás to byla výzva a musím říct, že jsme se u toho hrozně bavili.

Máte s Davidem Švehlíkem představení Deštivé dny, kde na jevišti hrajete právě jen vy dva. Není těžké zaujmout celé divadlo jen ve dvou lidech?
Mně to vlastně po těch letech už tak nepřijde. Jde o to, že se má člověk o co opřít. Máte skvělý text, protože scénář je fantastický. Měli jsme úžasné režijní vedení a máte vedle sebe skvělého parťáka. To jsou předpoklady pro to, aby vám na jevišti bylo dobře, a ačkoli textu je o něco více, tak když je to strhující, je to strhující pro vás i jako pro herce. Takže mně to těžké nepřijde. My jsme na sebe s Davidem opravdu zvyklí a naopak jsme se na to těšili. Nicméně teď mě čeká výzva a něco, co jsem ještě nezkusil, a to je monodrama. Od listopadu začnu zkoušet pro Divadlo Ungelt novou hru, kde budu na jevišti úplně sám. Na to jsem opravdu zvědavý, co to s člověkem udělá. Režírovat to bude Karin a bude to její první divadelní režie. Ale doufám, že se s tím vyrovnáme. Budeme mít dobrý text pro to, aby se tam člověk dobře cítil, takže si myslím, že to zvládneme.

Vaše role v představení Deštivé dny je hodně emotivní. Nemáte problém následně z těch rolí vystoupit?
Už ne. Já jsem samozřejmě tenhle problém měl, protože jsem vlastně už od školy měl takovéto role. Začalo to Hamletem, pak to byly buď velké shakespearovské role, nebo to byl přesně takový typ rolí. Všichni tak trošku vyšinutí a všichni jakoby na hranici, kterou není radno překročit. Už nevím, jak je to dlouho, ale když jsem před několika lety zkoušel představení Richard III., natolik mě to zmáhalo, že jsem se musel naučit to vypínat. Vzpomněl jsem si na Laurence Oliviera, když říkal Dustinu Hoffmanovi ve filmu Maratónec, že někdy je lepší věci zahrát než prožívat. A já jsem je do té doby prožíval. Rozhodl jsem se však, aby mě to divadlo nesemlelo, a nechtěl jsem být jako spousta kolegů, kteří si stěžovali, že si to nosí domů a že nemohou vypnout, že s tím něco udělám. Říkal jsem si, že je to pořád jenom práce a že se musím podle toho zařídit. Musel jsem se to naučit zapnout a vypnout jako počítač. Chvíli to trvalo, ale musím říct, že to jde zvládnout. A takhle to mám... Ještě minutu předtím, než vylezu na jeviště, jsem Richard, pak jsem třeba Denny, potom prostě slezu a jsem zase Richard.