Retro film Kladivo na čarodějnice: skutečnost byla o dost děsivější

Historické hororové drama režiséra Otakara Vávry (†100) z roku 1969 vzbuzuje dodnes v divácích tísnivé pocity. Čarodějnické procesy, které probíhaly na Šumpersku v druhé polovině 17. století, jsou ve filmu Kladivo na čarodějnice ztvárněny opravdu věrně. Realita byla ale ještě krutější. Proč se snímek komunistům nezamlouval?

Do Velkých Losin povolají inkvizitora z Olomouce, jenž má vyšetřit přestupek jedné žebračky. On pak zkonstruuje ohavný proces, jehož surové metody zaručují doznání všech obžalovaných. Pod rouškou očišťování kraje od čarodějnic se strhne hon i na spořádané a ušlechtilé občany s cílem vlastního obohacení. Zbytečně tak vyhasnou desítky životů nevinných lidí.

Film Kladivo na čarodějnice se ale moc dlouho venku neohřál a skončil v trezoru. Režisér Otakar Vávra se jej totiž rozhodl natočit po vykonstruovaném politickém procesu proti Rudolfovi Slánskému, konaném na nátlak Josifa Vissarionoviče Stalina v roce 1952. Tehdy bylo vyneseno jedenáct rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí. A to byla pro tehdejší režim až příliš velká podobnost.

Procesy trvaly přes stopadesát let

Scénář ke Kladivu na čarodějnice vznikl na základě stejnojmenného románu Václava Kaplického z roku 1963 a režisér Vávra na něm spolupracoval s filmařkou Ester Krumbachovou. Režisérova kolegyně byla nejprve přizvána jako výtvarnice a měla zpracovat kostýmy pro film, nicméně se aktivně zajímala i o scénář a nakonec jsou některé scény a dialogy její prací. 

Je ale málo známé, že rea­lita daleko předčila film i samu knihu Václava Kaplického. Procesy s domnělými čarodějnicemi totiž nezačaly v roce 1651 s inkvizitorem Jindřichem Františkem Bobligem, ale už o téměř třicet let dříve v Jeseníku. Přesná čísla nejsou známa, nicméně se jednalo o masivní počty odsouzených.

Nespočet zmařených životů

Název filmu i jeho knižní předlohy je odvozený od latinského spisu dominikánů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera Malleus maleficarum z roku 1487, v překladu nazvané Kladivo čarodějnic, které Jindřich František Boblig ve filmu používal při inkvizičních tribunálech. Dalším důležitým dokumentem čarodějnických procesů byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus vydaná o něco málo dříve než Malleus maleficarum, jenž z buly vychází. Jejím cílem je očistit církev od kacířů, pomoci jejímu rozkvětu a zničit vše, co se s jejím učením neshoduje. Toto dílo se stalo nebezpečnou zbraní inkvizitorů, kteří se neštítili zvrhlých praktik a krutého mučení ve snaze vymýtit čarodějnictví, ale především obohatit se na úkor nevinných lidí, jež posílali svými rozsudky na smrt.

Nezvyklá nahota

Ve Vávrově filmu se objevuje řada herců zvučných jmen. Hlavní roli inkvizitora Bobliga si zahrál Vladimír Šmeral a jeho pomocníka Ignáce ztvárnil Josef Kemr. Zajímavé je, že v knize je Ignác popisován jako šeredný až nelidský tvor, zatímco Kemr ve filmu působí jen trochu zvláštně, přesto však upraveně. Roli děkana Lautnera si zahrál slovenský herec Elo Romančík, ale původně byla nabídnuta Ladislavu Chudíkovi, jenž však režiséra odmítl.

Kuchařku děkana Lautnera Zuzanu Voglickou ztvárnila půvabná herečka Soňa Valentová, která ale měla obavy ze scén, v nichž vystupovala nahá. Podmínila tak přijetí role souhlasem manžela, slovenského režiséra Pavola Haspry. Dala mu přečíst scénář, a když zjistil, že je nahota zcela odůvodněná, souhlasil s jejím účinkováním ve filmu.