Petr Janda: Neumím si představit, že bych nepracoval

Stěžuje si, že vrstevníků už má jenom pár, navzdory vyššímu věku ho však život stále baví. Do společnosti pořád chodí rád a největší trauma jeho života je, že jednou nebude mít do čeho píchnout. Rocker Petr Janda (81) z Olympiku rozhodně není typický důchodce, protože ho vedle práce nabíjejí nejmladší dcery Rozárka (11) a Anežka (14) i milující manželka Alice (41).

Před pár měsíci jste vydal biografi ckou knihu Dávno plus. Co vás k tomu vedlo?
Ta kniha je poměrně stará, zhruba 15 let, jen teď je k tomu dodatek ze současnosti. To jsem psal už předloni. V srpnu jsme k tomu dokonce udělali audioknihu.

Jak k tomu došlo, že to čtete vy, a ne nějaký herec, jak bývá zvykem?
Začalo to tak, že mi zavolal Supraphon. Já jsem s tím původně ani nepočítal, nesnažil jsem se o to a vlastně mě to ani nenapadlo. Když mi to nabídli, rozhodl jsem se, že to zkusím, ale není to tak úplně jednoduché. Četl jsem to tři dny, každý den dvanáct hodin. Napsal jsem si to moc dlouhé! Kdybych to byl býval tenkrát věděl, tu knížku bych zkrátil. (smích) Také jsem se někdy přeřekl nebo zakašlal, tak se to muselo dělat znova. Nakonec se to sestříhalo a zbylo devět hodin čistého času.

Klobouk dolů, obzvlášť po osmdesátce. Limituje vás ten věk vůbec?
Všechno se mění, už to samozřejmě vnímám, protože ve společnosti bývám většinou nejstarší, všichni ostatní jsou daleko mladší než já. Vrstevníků už mám jenom pár.

Jak je možné, že jste duší pořád jako kluk? Mohou za to vaše nejmladší dcery?
Asi jo. Myslím si, že vlastně žiju třetí život. Je to moje třetí rodina. V první a třetí jsem měl po dvou dětech, v té prostřední jedno dítě. Celkem jsem vychoval a ještě vychovávám pět dětí. A příroda vám v tom pomůže. Přesto jsem dneska zrovna dostal esemesku od mojí nejstarší dcery Marty. Psala mi, že píšou strom života, a ptala se mě, kdy se narodili moji rodiče. Nemohl jsem si vzpomenout přesně na měsíc a den. A pak přišla ještě otázka, kdy zemřeli, a to už jsem byl úplně vedle. Roky jsem věděl, ale datum už nevím.

Chodí dcery na vaše koncerty?
Chodí obě, i ta nejmladší Rozárka. To bude muzikantka, hraje na kytaru i flétnu, poslouchá rockovou muziku, aniž bych ji k tomu nutil. Je to taková rockerka, líbí se mi. Ta starší je zase naopak studijní typ, už má vytipované nejlepší vysoké školy na světě, a dokonce ví, kolik nás to bude stát. Už teď jí platíme školu, ale musím říct, že univerzity, které si vybrala, jsou nad rámec mých možností. Teď ještě hraju, ale až se dostane na vysokou, obávám se, že už hrát nebudu a už na to nebudu mít. (smích)

Co budete dělat, až nebudete pracovat?
To je největší trauma mého života. Vůbec nevím, co budu dělat. Proto se teď dost bojím, že se říznu třeba do prstu, protože furt něco krájím. Dávám si na to extrémní pozor. Také se hodně hlídám, abych se nezranil. Neumím si představit, že bych nepracoval.