Ondřej Soukup: Piji a kouřím uměřeně

Málokdo by hádal, že Ondřej Soukup v loňském roce oslavil sedmdesáté narozeniny. Magazínu SEDMIČKA prozradil, jak to dělá, že pořád vypadá tak fit. Podělil se s námi i o to, jaký je otec a čím ho občas rozčilují jeho děti.

Ondřeji, potkáváme se v Divadle Kalich na divadelní zkoušce muzikálu Mauglí...
Myslím si, že to představení se hraje již od roku 2013. Je to nádherné představení, které režírovalo dnes už vlastně velmi legendární - ačkoli je velmi mladé - umělecké duo Skutr. Já jsem k tomu psal hudbu. Scénář psala Gábina Osvaldová s Mirkem Mirčevem. Je to představení, jež naprosto rozvine dětskou fantazii. Po hudební, herecké a vizuální stránce je to velmi povedené představení. Není to ale jen záležitost pro děti. Jsem přesvědčený, že si Mauglí získá i dospělé diváky a každý si v něm najde to, co chce.

Máte pravdu, že když jsem se dívala na zkoušku, tak jsem neměla pocit, že by to bylo představení výhradně pro děti...
Není to cílené jen na děti, protože v tom představení je několik rovin, které jsou, dejme tomu, až filozofické. Nicméně děti to představení velmi jednoduše pochopí a dospělí si v tom opravdu najdou ještě něco jiného a další rozměry.

V loňském roce jste oslavil kulatiny. Vypadáte opravdu výborně. Jak to děláte?
Myslíte, že jsem oslavil sedmdesáté narozeniny? To jste řekla kulantně. (smích) Ale udržuji se tak nějak normálně. Žiji úplně obyčejný život. Myslím si, že to jsou kolikrát rodinné dispozice. Nikdy jsem moc nesportoval. Piji a kouřím uměřeně. Jím málo, to je fakt. Jinak opravdu nevím, čím to je. Někdy je bůh laskavý a někdy laskavý není. To ale neznamená, že zítra mě to nesejme a budu mít po žížalkách. (smích)

Hraje v tom roli i vaše rodina? Někde jsem četla, že se chcete udržovat hlavně kvůli svým dětem.
Ano. Vzhledem k tomu, že mám i poměrně malé děti, chci tu pro ně být. To je vlastně jediné, co mě občas straší. Chci je totiž samozřejmě dotáhnout do nějaké doby a do určitých důležitých momentů. Chci s nimi být do té doby, kdy budou alespoň trochu soběstačné. Jinak je mi všechno ukradené. (úsměv)

Projevují se u vašich mladších dětí nějaké umělecké sklony?
Umělecké sklony u chlapečka jsou, že dřepí od rána do večera u počítačových her, dokud ho odtamtud nevypráskáme. (smích) Ale dcera Rebeka pořád fotí. Tu baví fotit. Naučila se pracovat s počítačem a různě si ty fotografie upravovat. Řekl bych, že jsou i muzikální. Teď také pěkně začnou cvičit na piano, protože to bylo hrozné s tím covidem. Najednou se totiž zpřetrhaly sociální vazby. Určité věci se najednou zastavily. Lekce, školy, kroužky... To bylo opravdu špatné. Myslím si, že to je ještě druhý rozměr celého průšvihu. Vše ohledně té nemoci je samozřejmě strašně nebezpečné. Druhá věc ale je, že to mění všechny věci okolo, což může být možná někdy mnohem nebezpečnější než covid.

Bylo pro vás třeba těžké i to, když děti měly distanční výuku a nechodily do školy?
Je to prostě jiné. Ano, funguje to a do určité míry to jde. Nicméně socializace je šíleně důležitá. Dřepět sám doma, kde z počítače mluví mentor, to není dlouhodobé řešení a nemá to ten efekt, jaký by to mělo mít.

Snažíte se vést děti i k nějakým koníčkům?
Občas je vychovávám. (smích) Pravda je, že co se týče výchovy, nejsem moc systematický. (smích) Někdy jsem přísný táta a někdy naopak nejsem přísný vůbec.

Máte teď nějaké plány do budoucna?
Já vůbec neplánuji. Ono vždy něco přijde samo. Když se rozhodnu, že chci něco udělat, prostě to udělám. Podle mě je plánování odporné.