Michal Prokop: Jsem rád klukem od estrády

Zpěvák Michal Prokop (77) se na scéně pohybuje již více než 55 let. Na podzim plánuje se svou kapelou Framus Five vydat album nejlepších hitů, které od roku 1968 nahráli v různých sestavách. V polovině srpna tradičně oslavil narozeniny a nám při té příležitosti poskytl rozhovor.

Na scéně se pohybujete již více než 55 let. Táhlo vás to k hudbě už od dětství?
Určitě jsem jako kluk neuvažoval o tom, že bych se měl stát muzikantem. Ale hodně jsem muziku poslouchal, hlavně doma. Z gramofonových, ještě šelakových, desek jsem poslouchal třeba Janáčkovy Lašské tance nebo Mozartovu Malou noční hudbu. A taky Ježkovy písničky z Osvobozeného. Až jako teenager jsem se pak dostal k semaforským písničkám a k jazzu, jehož jsem byl velkým fandou. A pak, ještě trochu později, k rokenrolu. Ale to bylo až na gymplu.

Jako první jste vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Živil jste se někdy jako ekonom, nebo bylo toto zaměření spíše omylem?
Ono to bylo ještě trochu složitější. Já vlastně začal po maturitě studovat strojařinu a teprve v druhém semestru jsem pochopil, že to není obor pro mě. Tak jsme s kolegou Ivanem Trnkou hledali něco přijatelnějšího a podařilo se nám přestoupit po mnoha peripetiích na VŠE rovnou do druhého ročníku, když jsem na katedře matematiky na strojní fakultě svatosvatě slíbil, že když mi tu zkoušku na třetí termín dají, že už o mně nikdy neuslyší. Tohle studium jsem dokončil, ale nenastoupil jsem ke státnicím a nedělal diplomku, takže nejsem inženýr. V té době, v pátém ročníku, už jsem začal profesionálně hrát, navíc sem vlítli Rusové, a tak jsem už neměl chuť pokračovat. Jsem tedy absolventem oboru ekonomika průmyslu, ale nikdy jsem to v praxi nedělal. Tehdy býval jedním ze silných motivů mnoha studentů na všech možných školách odklad vojny a pak pouze roční služba, pokud se člověku mezitím nepodařilo získat modrou knížku, tedy osvobození od služby v socialistické armádě. To byl i můj případ.

Za dalších dvacet let jste si doplnil ještě vysokoškolské vzdělání v oboru kulturologie na Filozofické fakultě UK. Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem najednou pocit, že bych se chtěl ještě něco naučit, bylo mi už přes čtyřicet a to bývá u chlapa ten správný věk k takovým úvahám. A pak tu byly ještě dva podněty - jednak moje žena začala o rok dříve studovat FAMU a jednak jsem měl takový pocit, že bych měl své mámě, která mě kdysi za velkých obětí držela na té ekonomce, vrátit to úsilí a tu rouru s vysokoškolským diplomem konečně přinést ukázat. A tak jsem začal studovat, mezi mými spolužáky byli většinou šéfové či zaměstnanci různých kulturních institucí, kteří si potřebovali takzvaně dodělat vejšku. Já byl mezi nimi jediný volnonohař, který studoval opravdu jen z vlastní vůle. To bylo moc zajímavé, prožil jsem tam i revoluci, promoval jsem až v roce 1992.

Nenapadlo vás někdy kandidovat na prezidenta? Jistě byste šance měl.
To mě tedy opravdu nenapadlo. Občas se mě na to někdo zeptá, ale já sám ambice tohoto druhu opravdu nemám a neměl jsem je ani v době, kdy jsem byl aktivním politikem. Já jsem rád zase zpátky "klukem od estrády", jak říkával můj kamarád a někdejší producent Láďa Kantor.