Michaela Dolinová: Jsem šťastná za to, co jsem neřekla

Věděli jste, že herečka Michaela Dolinová (57) zcela změnila obor a již několik měsíců pracuje s odebranými vzorky v covidovém centru? Jak se jí tam líbí a co ji na tom baví, prozradila SEDMIČCE v exkluzivním rozhovoru.

Jak jste se dostala k tomu, že pracujete v odběrovém covid místě? Odebíráte vzorky?
Já vzorky neodebírám, pracuji pouze v administrativě, říká se tomu admin. A pak také pracuji v laboratoři, kde ty odebrané vzorky musím vyhodnotit, zapsat a poslat je těm lidem. Do půl hodiny je musejí mít v e-mailu. K této práci mě přivedla Róza Víznerová, která tam začala pracovat přes Červený kříž. Tehdy mi řekla "pojď, pomůžeš nám, pracuje tam spousta hereček, pracovníků z gastra nebo třeba tanečníci. Ti všichni přišli o práci a tohle má smysl, něco si vyděláš, navíc jsi v kontaktu s lidmi".

Všichni lidé kolem, se kterými tam pracuji, jsou mi hrozně blízcí, i když musím říct, že jsem tam nejstarší ze všech. Nejdřív jsem se toho bála, protože je to práce s počítačem, musím zvládnout daleko více funkcí a já se vždycky bojím, když po mně chce někdo něco, co jsem ještě nedělala. To někdy panikařím, i když mi říkali, že působím velmi klidným dojmem. A až po nějaké době jsem nastoupila přímo do laboratoře, což znamená, že se nasoukám do toho overalu, musím mít roušku, přes ni další roušku, pak ještě plexisklo, dvojité rukavice, protože pracuji přímo s těmi vzorky a dotýkám se toho.

Nemusíte na to mít nějaké speciální vzdělání?
Na vyhodnocování testů není vzdělání potřeba. Je to o tom, že musím umět počítat, protože vždycky musím k nějakému času připočítávat 15 minut, to byl pro mě ze začátku problém, ale rychle jsem se to naučila, a pak už se jen odesílají výsledky. Samotný stěr nebo odběr ovšem samozřejmě dělají medici a zajímavé je, že to velmi často dělají lidé ze zahraničí. U nás je třeba jeden medik z Egypta, druhý z Malajsie, pak nějací Indové, Vietnamci, Číňané, zkrátka všichni ti, kteří tady studují medicínu a takzvaně tady zkysli. Čeští medici pracují v nemocnicích, cizí dělají v soukromých covid pointech.

Tato práce je velmi nepohodlná, navíc ještě riskantní.
Je to šíleně nepohodlné! Já do toho totiž ještě musím mít brýle nablízko, protože jinak na ty vzorky nevidím. Někdy zapomenu, co mám na tom nose, teď vím, že se nesmím dotýkat obličeje, a pravda je, že občas je tam takový šrumec, že se člověk nestačí ani napít, ani se dojít vyčurat. Stalo se, že jsem si tři hodiny potřebovala dojít na záchod a nemohla jsem. Záleží na dnech, jak jsme vytížení. Třeba soboty jsou úplně úžasné. Někdy se i stane, že nejsou lidé a já se tam učím texty. Na druhou stranu teď v neděli jsme tam měli takový fičák, že z nás úplně lilo.

A stojí vám to za to? Vy přece nejste v existenční nouzi a váš muž je soudce...
Mě prostě baví pracovat. Učím ve škole, dokonce už hrajeme i divadlo, a do covid pointu chodím jen jednou nebo dvakrát za týden. Moc mě na tom baví to, že jsem užitečná, že to má nějaký smysl a že nesedím ten den doma. Navíc tam pracuji s kolegyní Klárou Cibulkovu, takže máme o zábavu postaráno.

Je to tak, že by vás to nicnedělání »zabilo«?
Ano. Já nejsem ten typ, co tvrdí, že ho covid obohatil a přinesl mu nový pohled na svět. Že našel sám sebe a víc se začal věnovat rodině. Mě to strašně štvalo a to jsem slušná. Možná prvních čtrnáct dní jsem s tím byla v pohodě, říkala jsem si, že si aspoň odpočinu, ale já jsem magor a potřebuji být pořád v terénu, neustále něco dělat. Volno mě zabíjelo. Musela jsem si každý den vytyčit nějaký cíl, aspoň se s někým setkat a vymyslet program. Uvědomila jsem si, že to je taková generálka na důchod. Dolinová, co budeš dělat v důchodu? Tohle tě čeká? Nakonec mi došlo, že já musím umřít v práci. (smích)

Tím mi dost připomínáte Veroniku Stropnickou.
Rozhodně. Ani ona nedokázala sedět doma, proto začala cvičit a dělat věci, aby ji to donutilo mít pravidelný režim. Rozuměla jsem všem, kteří začali cvičit, vařit, péct - a obdivovala je za to. Já jsem měla dálkově školu, pak covid point a potom jsem začala psát pořad pro děti, už ho mám schovaný a těším se na případnou realizaci.

Máte s Veronikou hezký vztah?
Rozhodně. Musím přiznat, že mám štěstí na lidi. Dělám už čtvrtou komedii a s nikým nemám problém. Možná je to tím, že jsem poměrně klidná, že nejsem konfliktní typ. Chci, aby se věci řešily v míru, a nekřičím. Většinou zachovám chladnou hlavu, a když se něco děje, volám až další den, kdy emoce poleví. V manželství tvrdím, že jsem šťastná za to, co jsem neřekla. Strašně se vyplatí neříkat věci v emoci. My jsme v divadle taková prima parta. V nové hře Nejstarší řemeslo jsme samý ženský a musím se pochlubit, že jsem to vybrala hezky. Vždycky se mě ptaly, kdo v tom hraje, je to také zajímalo. A když jsem je vyjmenovala - Valérie Zawadská, Zuzana Slavíková, Veronika Gajerová, Kateřina Macháčková, Jana Švandová a já -, pochválily mě za to, měly radost. Budeme jezdit velkým autem, pojedeme hodinu a půl předem, dáme si tam kávu, popovídáme si... Už se na to strašně těším. Premiéru máme naplánovanou na zimu (leden, únor) a účinkovat budeme buď v Semaforu, nebo Divadle Radka Brzobohatého. To ještě nevím. Tím, že to je ještě zadlouho, vyčkávám, jaká bude covidová situace.