Ljuba Krbová: Člověk některé věci nemá odkládat

Ljuba Krbová (65), oblíbená česká herečka, se věnuje už dlouhá léta bojovému umění wu-šu, vášnivě cestuje a miluje fotografování. Rozhodně ji nikdy nepotkáte na pláži s koktejlem v ruce, na své cesty se nejraději vydává sama, pouze s foťákem a stativem. I přes to, že má již dva vnuky, neopouští ji energie a mladistvý vzhled. Ve formě se udržuje pravidelným cvičením a pozitivním myšlením.

Vedle divadla vás fanoušci mohou vidět i na televizních obrazovkách. Poslední dobou ale mnohem méně. Čím to je?
Momentálně točím jen Ulici, ale i tam jsem si domluvila volnější režim. Hlavním důvodem je to, že jsem si chtěla splnit nějaké svoje cestovatelské sny. Člověk některé věci nemá odkládat. Naposledy jsem odložila cestu do Libanonu, kde jsem měla v plánu trek cedrovými lesy, ale než jsem se tam vypravila, stala se z této oblasti horká půda. V listopadu jsem si ale splnila své další velké přání - odjela jsem do Japonska na focení červených listů, takzvané momidžigari.

Co si pod tím mám představit?
Japonci milují kvetoucí sakury na jaře a také červené javorové listy na podzim. Je to pro ně vlastně takový estetický svátek. Já jsem v Japonsku už dříve byla a viděla sakury a moc mě lákalo podívat se rovněž na červené javorové listy. Je to období druhé poloviny listopadu. Nejvíce zahrad a chrámů je ve městě Kjóto. Člověk takovou cestu musí plánovat hodně dopředu, musela jsem se uvolnit z divadla, ale nakonec všechno dopadlo dobře a do Japonska jsem dorazila. Měla jsem štěstí i na počasí, protože svítilo sluníčko, takže fotokarty jsem si přivezla plné. Teď ještě najít nějaký čas a všechno zpracovat. 

S kým jezdíte? Máte na svých cestách nějaký doprovod?
Dnes asi nejraději sama. Ono je to s fotografy náročné, má to svá specifika. Když je dobré světlo, nejím, nepiji, nevnímám čas. Pro nefotografa by to byla muka, a ne dovolená. Například v Japonsku jsem po celonočním letu nasedla na vlak a jela rovnou na svatou horu Kójasan. Večer už jsem se procházela po nejslavnějším japonském hřbitově Okunoin. Tam všude svítily krásné lucerny a já jsem si stavěla foťák na stativ. Vyspala jsem se v klášteře a druhý den jela do Nary. Svoje cesty si velmi pečlivě naplánuji včetně vlaků, přesunů a noclehů, abych toho stihla co nejvíce. S manželem jsme hodně cestovali, ale teď máme dva staré pejsky a moje dcera má dvě děti, takže se střídáme v hlídání a cestujeme každý zvlášť. Občas se mnou jede kamarádka fotografka, ta má pochopení.

Všechny vaše dovolené jsou takhle dobrodružné, nebo si dokážete i poležet i na pláži?
To si nedovedu moc představit. Jsem příliš neposedná, než abych ležela na pláži a chodila si do baru pro drinky. Měla jsem to tak vždycky, i když byla moje dcera malá, vyrazily jsme spolu k moři, vydržely na pláži dva dny a pak už jezdily po výletech. Změním názor třeba v příštím životě nebo tehdy, až mě začne bolet tělo. Zatím mi vyhovuje poznávat.

Vaše dcera má dva syny. Jaká jste babička?
Moje dcera si zoufá, že starší vnuk bude určitě herec, má ztřeštěné nápady, které okamžitě realizuje. To mě baví a užijeme si spolu dost legrace. Taková ta rozumná kotva je spíš moje dcera.