Ladislav Vostárek: každý člověk má šanci

"Muzika mluví k lidem mnoha způsoby - nejen texty a slovy, ale i pocity. A ty jsou na té hudbě nejdůležitější," řekl v rozhovoru textař nesmrtelných hitů Ladislav Vostárek.

Napsal jste pro Oldu Říhu hit Jen jednou dostat šanci a tak se jmenuje i vaše kniha. Dostane podle vás každý člověk v životě šanci, kterou promění, nebo ne, či jsou i tací, již ani tohle štěstí nemají?
Když zmíněnou knížku četl Ringo Čech, konstatoval, že je to kariéra od řidiče kropicího auta až do křesla soudce Mezinárodního odvolacího soudu FIA v Paříži - a mezi tím byl ještě bigbít. Šancí bývá v životě velká spousta. Každý člověk má šanci, ale třeba o tom ani neví. Šance jsou jako nezkrotní koně na prériích Divokého západu a jde pouze o to, nebát se šanci chytit, včas na toho koně nasednout a jet. Ve zkratce jde jen o to, nebát se začít něco nového a nebýt líný věci někam dotáhnout. Lidé jsou příliš líní na to, aby se za tou šancí rozeběhli. Přirovnal bych to k tomu, že všichni čekají na to, že vlak, který přijede, bude lůžkový a ještě 1. třída s hosteskami, jež je budou prosit, aby konečně nastoupili. Ale když vlak konečně přijede, nesmí ti vadit, že je jenom nákladní a špinavý od předchozích nákladů. Já jsem syn ručního sazeče, tedy dělníka, a nikdo mi nic zadarmo nedal. Kdysi mi šéfredaktor v Supraphonu, který byl shodou okolností i předsedou komunistů, u něhož jsem se pokoušel prosadit LP desku Katapultu, říkal: "Ládíčku, právo na práci ti dává naše bolševická ústava, ale právo na kšeft, to si musíš vybojovat."

Skupiny Katapult a Turbo byly v 80. letech u tehdejší mládeže mimořádně populární a jejich hity, které jste napsal, dosud nezapadly. Myslíte, že i dnes se s nimi může zcela jiná generace ztotožnit? Či je poslouchají jen dnešní šedesátníci jako nostalgii a vzpomínku na mládí?
Oboje je pravda, protože pravda není jen jedna. Na Katapultu jsem dlouho nebyl, ale jezdím s Turbem, kde prodávám knížku, a když se dívám kolem, vidím, že si to s kapelou zpívají staří i mladí. Dokonce tam již chodí i prarodiče s vnoučaty.

Jasně, i dnešní generace má problémy s láskou nebo osaměním, ale třeba píseň Vojín XY hlásí příchod, to asi ani nemohou pochopit, když vojnu nezažili, že?
To nevadí, ale je tam ten pocit. Muzika mluví k lidem mnoha způsoby - nejen texty a slovy, ale i pocity. A ty jsou na té hudbě nejdůležitější.

Spousta vašich textů obsahuje vaše životní příběhy, pocity či zklamání. Bral jste to tehdy jako způsob, jak si ulevit a nebýt s tím vším sám, protože psychologové nebyli a v alkoholu jste útěchu hledat nechtěl?
Co k tomu říci? Mně to tak vyšlo a sám nevím proč. Protože jste moji knihu četli, víte, že jsem se k psaní textů dostal omylem jenom proto, že ostatním se zdálo textování pro Katapult nelukrativní. Tak to na mě de facto zbylo. A psal jsem tak, abych tomu sám věřil, a tím pádem jsem musel psát o tom, co znám a cítím. Proto jsem nemohl psát třeba o životě na zámku, protože jsem tam nežil. Já to tak cítil, takže to tedy tak i napsal. A Olda Říha text vzal a napsal k tomu hudbu tak, jak ji cítil on. U Katapultu platilo pravidlo »nejdříve text a potom hudba«. Olda mi jednou řekl, že píšu texty tak, jak by je psal on, kdyby to uměl. Ale myslím, že rozebírání uměleckých pohnutek nemá cenu, už teď se tím živí spousta lidí a ví o tom prd.

Dnes je spousta festivalů, kde se pořád opakují jedni a ti samí umělci a třeba rockabilly nebo rokenrolovou kapelu nikam nezvou. Jsou tyhle festivaly ještě vůbec o hudbě, či jde jen o to, vydělat peníze a prodat co nejvíce piva?
To je obchod a je to celé domluvené. Doslechl jsem se, že méně známé kapely, které tam chtějí zahrát, za to musejí platit. Lze předpokládat, ale těžko by se to dokazovalo, že managementy a agentury jsou propletené a domluvené a mají z toho peníze, které si dělí, a ta druhá liga musí za účast platit.