Krampol: Modlím se, aby se už zase smělo hrát

Kdo si myslí, že herec, moderátor a bavič Jiří Krampol (82) sedí doma a v klidu si užívá zasloužený důchod, ten se plete. I když mu loňský rok uštědřil krutou ránu, připravil ho o milovanou ženu Hanu (†59), nevzdává se a hledí do budoucna.

Jak zvládáte pandemii?
Nesmím se rouhat, mám dost práce. V této době je to neuvěřitelné, ale jsem rád, že natáčím. Všichni kolem se před virem klepou hrůzou, já jsem obezřetný, ale mezi lidi musím. Sedět pořád sám doma, asi bych se zbláznil. Byl jsem na testu, prý jsem to ještě neprodělal, zaplaťpánbůh.

Po druhé dávce vakcíny proti koronaviru jste musel být dva dny v nemocnici kvůli vedlejším účinkům. Byl jste hned rozhodnutý, nebo jste očkování nejdříve zvažoval?
Úplně jasno jsem neměl. Někdo říká, že je to kravina. Můj doktor, profesor Špaček, radil, že se očkovat musím. Poslouchám ho, šel jsem hned, jak to bylo možné.

Dokázal byste loňský rok zrekapitulovat? Co vám dal a vzal?
O dávání asi nebude řeč, dal mi jen smutek. Snad mám teď více volného času. Jenže co sám doma? Vzal mi osobu mně nejmilovanější. Je to stále čerstvé. Také mi vzal radost z práce, kterou zbožňuji a už rok ji nemohu dělat. Ještě loni v únoru jsem hrál představení v Semaforu a jezdil po vlastech českých s pořadem Stáří je stav mysli. To mi děsně schází, miluji setkání s publikem. Tam si třídím myšlenky, něco se od publika dozvím, inspiruje mě. Ale co nadělám, všechno je zakázané. Vystoupení pořád přesouváme a modlím se, aby se už zase smělo hrát, kontakt mi chybí. Točím jen několik pořadů on-line bez publika.

V čem je jiné dělat show bez diváků?
Je to jako sprchovat se v baloňáku. Divadelní představení je na divácích postavené. Musí tam přeskočit jiskra, proběhne spojení, výboj mezi jevištěm a hledištěm. To se nedá nikdy ničím nahradit nebo zakamuflovat.

Jak to teď máte s dětmi?
Jsem šťastný. Mám čtyři syny, dva nejsou moje krev, ale všechny je považuji za vlastní, vychovával jsem je. Vždycky jsem chtěl mít i holčičku, ale nezadařila se. I moji rodiče chtěli mít holčičku, bezúspěšně, tak mě za ni maminka převlékala, včetně dlouhých vlásků, ty mi nechávala růst asi do osmi let. (smích) Na stará kolena jsem si pořídil fenku. Žanynce je už třináct, momentálně je u zvěrolékařky, protože má karanténu, má nemocnou nožičku. Je to rozmazlená potvora, spí se mnou v posteli. Předtím jsme měli kocoura Čertíka, ale nebyl do bytu, z Okoře byl zvyklý běhat venku, tak v Praze v bytě trpěl.

Máte nějaké přání, které se vám ještě nesplnilo?
S ženami jsem měl problém, asi proto, že moji rodiče měli úžasné manželství a nasadili laťku strašně vysoko. Moje maminka se o tatínka neskutečně starala. Měli krásný vztah, nebylo to jen na té ženě, chovali se k sobě vzájemně pěkně. I když nakonec dostal roztroušenou sklerózu, pečovala o něj do poslední chvíle. Tak to má být. To jsem si vždy přál, ale doba je asi jiná.

A přání splnitelné?
Abych byl zdráv, aby mě nic nebolelo a aby - jak se říká - nelétali jezevčíci nízko nad zemí. Pan Suchý na otázku, kdy toho chce nechat, odpovídal: "Až si začnu Molavcovou plést s kocourem." (smích) Tak abych byl ještě dlouho při smyslech. A až nebudu, abych to poznal.