Kateřina Miler: Tatínek miloval každou svoji postavičku

Výtvarnice, malířka, kreslířka, ilustrátorka dětské literatury, autorka leporel, též ilustruje učebnice pro základní školy. "S odstupem času si uvědomuji, že táta byl pro mě kdosi vzdálený, ponořený do svých světů, kam mě bral pomocí obrázků, stejně jako všechny ostatní děti," řekla Kateřina Miler (63), dcera Zdeňka Milera (†90), autora slavné postavičky Krtka.

Když váš tatínek dostal zakázku na seriál o Krtkovi, měl termín a tím prý zkazil všem doma Vánoce. Je to pravda? A jak vám to pak vynahradil?
Táta nic nevynahrazoval. Zaplul do svého světa kouzelných pohádek a představ, dokud dílo nedokončil. Pak dostal nový termín. Vidět ho kreslit v jeho ateliéru ve vilce v Praze, to bylo téměř posvátné. Hlavně večer, když byla místnost vyhřátá sluncem, které zapadalo za Barrandov. Byla naplněná vůní tvoření, radostí, nadšením... Rodiče často chodili na večerní procházku, na koncert nebo do divadla. Jindy táta vyjel pracovně na Klárov, kde bylo studio kresleného filmu Bratři v triku. Coby dítě jsem to brala jako samozřejmost. S odstupem času si uvědomuji, že táta byl pro mě kdosi vzdálený, ponořený do svých světů, kam mě bral prostřednictvím obrázků, stejně jako všechny ostatní děti. Čím jsem byla starší, méně roztomilá a také svéhlavá, tím více vřelý a láskyplný kontakt mezi námi mizel. Na Štědrý den si ale táta čas udělal. Po štědrovečerní večeři zapálil tajně na vánočním stromku svíčky, ve skrýši za dveřmi zacinkal na skleničku a zavolal: "Ježíšek!" Všichni jsme vyběhli z jídelny do místnosti, kde hořely nejen svíčky, ale i prskavky. A v mém milovaném krbu krásně plápolal oheň. Byl to pro mě strhující pohled. Při rozbalování dárků jsem ale častokrát vychladla, neboť v té době nebylo k mání příliš věcí, které by mou euforii umocnily. Ponožky, punčocháče a spodní prádlo mě zase spolehlivě vrátily do reality.

V roce 1983 jste odjela do Itálie a pak do Švýcarska. Byla to emigrace, nebo »studijní pobyt«? A pokud to první, neměl s tím tatínek problémy?
Emigrovala jsem a rodiče o mém úmyslu věděli. Po opakovaném nepřijetí na vysokou školu jsem se rozhodla, že si udělám školu života sama. Vycestovala jsem do Itálie a dostala se do společnosti ilustrátorů dětských knížek z celého světa. Škola života mě ale čekala ve Švýcarsku. Rodiče potíže neměli, perzekuce žádná nebyla.

Poté jste se vrátila a kreslila Krtka pro tatínka do knih a leporel. Ale bylo to »jeho dítě« a vy jste to třeba cítila jinak. Jaké to je, malovat něco, co vám nejde z duše nebo od srdce, ale prodává se to a lidé to chtějí? Cítila jste se jako Margaret Keane? Seděla nepoznaná doma a kreslila obrazy dětí se smutnýma očima a manžel tvrdil, že to kreslil on, byl slavný a vydělával...
S příběhem Margaret Keane jsem se seznámila dodatečně. Ano, stalo se mi něco podobného. Začala jsem kreslit Krtka v roce 1986 ve Švýcarsku. Táta měl příliš práce s filmy, já zase potřebovala peníze na živobytí. Setkávali jsme se v Německu, kam jezdil pracovně. Pomohl mi svým kontaktem a já jsem vytvořila obrázky k několika svým animovaným filmům: O princi, O velrybě, O Modrém medvědovi... Pomohl mi i vymýšlet příběhy. Docela nám to šlo. Pak začal spolupracovat s německou agenturou, jež dělala merchandising. Tenkrát byla velká poptávka po knížkách k filmům. Agentura měla nápad, že bych to mohla zkusit já s Krtkem. Nakreslila jsem tři obrázky. Táta byl spokojený a souhlasil s tím, že mi bude posílat skici tužkou a já zhotovím originály, které agentura poté bude vozit zpět otci na kontrolu do tehdejšího Československa. Komunikovali jsme přes telefon, dopisy, občas jsme se sešli v Německu. Byli jsme časem skvěle sehraní, bavilo mě to, práce šla pěkně od ruky, avšak agentura pak měla nápad si v Praze najít spolupracovnici. Bohužel spolupracovnice, následně otcova advokátka, neměla smysl pro radostnou a společnou práci. Chtěla dobrou věc jen pro sebe. Svou geniální manipulační schopností otce obelstila a spolupráce s německou agenturou skončila. Když jsem po revoluci přijela do Prahy na velkou otcovu výstavu, nechápala jsem, proč byly vystavené všechny moje obrázky pouze pod otcovým jménem. A tak se dařilo otcově advokátce tahat za nitky celých třicet let, aniž by kdokoli něco namítal. Když jsem chtěla po tátovi nedlouho před jeho odchodem, abychom »nedorozumění« srovnali, prohlásil, že by se "paní doktorka zlobila". Teprve na leporelech Krtek a jaro, léto, podzim a zima a Krtkův týden, jež vydal Albatros, se objevilo moje jméno a dostala jsem i honorář. Následovaly obrázky na adventní kalendáře a spoustu dalších věcí s Krtkem a také knížka Krtek a rybka.

Tatínek kreslil i jiné postavičky, jež zůstaly v Krtkově stínu. Myslíte, že je miloval stejně, kreslil se stejným zaujetím a mrzelo ho, že nebyly tak slavné, nebo usínal s Krtkem, vstával s Krtkem a byl Krtkem?
Miloval každou svoji postavičku. Vím, jak byl nadšený ze štěňátka. Kdyby mu film se štěňátkem někdo nepohanil, jak mi jednou vyprávěl, měli bychom vedle Krtka třeba i roztomilé štěňátko. Od Krtka si chtěl odpočinout filmy s cvrčkem, který hrál krásně na housličky. Poslech hudby moje rodiče velice spojoval. Rozhodli ale diváci. Brouček nebyl lidským srdcím tak blízký jako malý roztomilý savec Krtek. Vzpomínám, jak mi trhala srdce scéna v jednom z filmů, kde se cvrček snaží svou hrou na housličky zastavit bagry, které pomalu postupují, kácejí a hrnou před sebou les. Možná to bylo pro děti přehnané, ale bohužel se s takovými situacemi setkávám teď na chalupě v Krkonoších.

Založila jste nakladatelství Svatojánek. Vydáváte jen své knihy? Je tím broučkem s lucerničkou míněn tatínek, který vám svítí na tvůrčí cestě a drží nad vámi ochrannou ruku?
Nakladatelství Svatojánek jsem založila, abych mohla v klidu a bezpečí vydávat knížky s Krtkem. Táta byl moc rád a stále mě ujišťoval: "Ve svém nakladatelství si můžeš dělat, co budeš chtít." On ani já jsme nebyli »zdatní právníci« a záhadně a s podivem jsem se následně s nikým takovým nesetkala, kdo by mi pomohl tento postoj uchránit, navzdory podepsané licenční smlouvě s otcem. Název Svatojánek vznikl velice romanticky. "Káťo, Káťo, pojď se podívat!" volal na mě táta z temnoty noci, která zahalovala okolí domku na Sázavě. Bylo mi asi šest let. Nadšeně jsem vyběhla do temné noci v období kolem svatého Jana, koncem jara. Vnořila jsem se do atmosféry zahrady. Věděla jsem, že to bude něco úžasného. A najednou jsem spatřila ten zázrak - svatojánci! Létali kolem a blikali svými žlutozelenými světýlky. Co svatojánek, to jedna rozsvícená pohádka. A tak si každý rok sednu na jeden z kamenných schodů, mezi dva tisy a pozoruji, jak se v zahradě vznášejí světýlka svatojánků. Je to jejich milostná píseň a zároveň jedna z krásných vzpomínek na veselého a nadšeného tátu, který se raduje ze života.