Eva Adamczyková poodhalila detaily z dětství i těžké kariérní momenty

Snowboardistka a zlatá medailistka ze Soči Eva Adamczyková (30) představuje nový dojemný dokument, který mapuje její sportovní kariéru a náročné chvíle, které prožívala po těžkém zranění. Snímek také nechá diváky nahlédnout do soukromí úspěšné sportovkyně a ukáže střípky z jejího dětství.

Celovečerní dokument EFKA - Nejrychlejší holka ve vesmíru čítá téměř hodinu a mapuje kariéru úspěšné vrcholové sportovkyně a hlavně zákulisí jejího návratu k závodění po těžkém zranění. V prosinci 2021 si snowboardcrossařka zlomila oba kotníky, musela podstoupit náročnou operaci i léčbu a přišla o olympiádu v Pekingu. Ve snímku, který vznikl pod taktovkou Markuse Kruga se diváci dozvědí, jak se Adamczyková dokázala opět dostat na vrchol. Eva je nechá nahlédnout i do svého soukromí a otevřeně promluví o těžkých momentech ve svém životě.

Jsou ve snímku témata, která jsi původně z nějakých osobních důvodů nechtěla zveřejnit, ale nakonec tě tvůrci přesvědčili, aby ses otevřela a nechala je zaznít?
Není nic, co bych přímo nechtěla. Jsou tam osobní věci, ale to mi nevadilo a přišlo mi, že to zapadalo. Myslím, že to je i díky tomu, že režisér Markus Krug to dobře vystihnul. Strávil s námi dlouhou dobu a pochopil jak mě, tak i můj tým. Pojal to hezky a za mě správně. Dokument odsejpá a zároveň jsou tam i věci, o kterých jsem dříve tolik nemluvila. Například se v dokumentu objevuje moje sestra Jana i můj muž Marek. A to si myslím, že je na tom to hezké.

Co je pro tebe nejsilnějším momentem ve filmu?
Já mám hrozně ráda video, kdy mi máma nadává, že jím sníh, jestli chci mít žloutenku a já jí odpovídám, že chci mít žloutenku. To mě dost baví, je to taková ukázka mého vzdoru. Myslím, že jsem jako malá byla hodně drzá a hubatá na rodiče. Silné jsou samozřejmě závodní momenty. A silný moment je pro mě záběr, kdy natáčím ségru s tátou, jak zpívají písničku Kozel. Je to hodně silné, protože to pamatuji. Doma jsme si hodně prozpěvovali.

Jedním z ústředních motivů je tvá rehabilitace. Měla jsi během léčby moment, kdy jsi pochybovala, že se to dá zase zpátky dohromady a budeš znovu závodit?
V průběhu rehabilitace jsem věděla, že to bude nějakou dobu trvat. Zásadní moment přišel, když jsem začala reálně jezdit na snowboardu. Až na přelomu srpna a září jsem byla na prvním soustředění s týmem a tam se mi na sněhu nejezdilo vůbec dobře. Trvalo to měsíc dva, kdy jsem si dokonce myslela, že už nikdy nebudu pořádně jezdit na prkně, že si to nebudu užívat nebo že to už nikdy nebude bez bolesti. Zároveň jsem si uvědomovala, že zas tak dlouho na snowboardu nejezdím a chtěla jsem to dát. Měla jsem pocit, že to chce čas. Šla jsem k fyzioterapeutovi, prošla terapiemi, nastavila si tréninkový plán s větším množstvím rehabilitačních cvičení a snažila se trávit co nejvíc času na snowboardu, protože ačkoli to pořád bolelo, den ode dne se to zlepšovalo. Říkala jsem si, že dám sezónu a uvidím, jak to půjde. Nechtěla jsem hned házet flintu do žita.

Kdy tě tvé zranění bolí víc? Při tančení, nebo na trati snowboardcrossu?
To zranění jsem víc cítila při tančení, kvůli podpatkům i tomu, jak dlouho jsem v nich musela stát. Když jedu dolů po trati a mám v sobě adrenalin, vlastně to vůbec necítím, takže pokud zrovna nedopadnu na placku, na snowboardu mě to vůbec nebolí.