170 let s Babičkou Boženy Němcové

Když se otevřou dveře chalupy, voní to tam chlebem, bylinkami a klidem. U plotny stojí žena s šátkem, oči plné moudrosti. Všichni ji známe. "Byla to žena stará, drobná, ale čilá." - první větu knihy Babička zná většina z nás zpaměti. Letos uplynulo 170 let od jejího prvního vydání. Babička Boženy Němcové se za tu dobu stala nejen ikonou české literatury, ale také několikrát ožila na filmovém plátně. Ať už jako učebnicový text, rodinný poklad nebo černobílý filmový obraz, dodnes zůstává symbolem domova, tradic a ženské síly, jež se předává z generace na generaci.

Božena Němcová knihu napsala, když jí bylo přes třicet. V těžkém životním období se vracela do dětství, do let, kdy žila s milovanou babičkou v Ratibořicích. Ta skutečná se jmenovala Marie Magdalena Novotná a byla to žena z lidu. Uměla naslouchat, poradit i utěšit. Němcová si ale nevymyslela jen deník vzpomínek. Přetvořila babičku v symbol, v nositelku hodnot, jako jsou vlídnost, důslednost, úcta k přírodě a schopnost držet rodinu pohromadě. A tak vzniklo dílo, které je víc než jen příběhem o Barunce a Viktorčině tragédii.

Skromný začátek velkého příběhu

První vydání Babičky vyšlo v roce 1855 jako čtyři sešity. Jeden stál 10 krejcarů. Božena Němcová za celý rukopis dostala 151 zlatých a 20 krejcarů. Nic, co by ji vytrhlo z chudoby. Původně knihu věnovala hraběnce Eleonoře z Kounic, ale ta jí místo podpory poslala jen stříbrné lžičky. Zklamaná autorka dedikaci při dalším vydání odstranila. Přesto se Babička rozletěla do světa. Dodnes byla přeložena do desítek jazyků a v češtině vyšla víc než třistakrát. Čtou ji děti ve škole, ale i dospělí, kteří se k ní vracejí.

Film jako připomínka kořenů

Když v roce 1940 vznikla první filmová adaptace Babičky, bylo to za protektorátu. Národ byl zlomený, nejistý, bez svobody. Režisér František Čáp nabídl divákům návrat k dětství, ke klidu, k tomu, co tvoří českou duši. Babičku tehdy ztvárnila Terezie Brzková. Režisér si na jejím výběru dal opravdu záležet. Nešlo o hvězdu, ale o výraz. Její tvář působila, jako by vystoupila z ilustrací Adolfa Kašpara. Laskavá, pevná, silná. Barunku si zahrála Nataša Tanská a tragickou Viktorku s nezapomenutelným pohledem ztvárnila Jiřina Štěpničková. Natáčelo se v Ratibořicích, u splavu i na zámku. Skutečná místa dostala filmovou nesmrtelnost.

Jiný pohled, stejná síla

Druhá významná filmová adaptace vznikla v roce 1971. Režisér Antonín Moskalyk ji pojal tišeji, s větším důrazem na psychologii postav a jejich vnitřní svět. Silné bylo i herecké obsazení. Roli Barunky si zahrála mladá Libuše Šafránková, pro kterou to byl jeden z prvních výraznějších výstupů. Sama později přiznala, že natáčení pro ni bylo silné nejen profesně, ale i osobně. Babičku tentokrát ztvárnila Jarmila Kurandová, její postava byla o něco přísnější, ale i hluboce lidská. Zatímco první filmová Babička vznikla jako symbol národní identity a návrat ke kořenům v těžké době okupace, ta druhá šla znatelněji pod povrch. Moskalykova verze nechává víc prostoru pro emoce a jemné napětí mezi postavami. Viktorka tu není jen tragickou figurou, stává se z ní ztělesnění ženské bolesti. I to odráželo dobu, v níž film vznikal - 70. léta hledala v klasice nové významy, hloubku a psychologii.

Příběh, který neztrácí sílu

Babička vznikla ve světě, který už dnes neexistuje. A přesto se k ní vracíme. Ne kvůli nostalgii, ale protože v sobě nese hodnoty, které přetrvávají v každé době - úctu ke stáří, přirozenou moudrost a porozumění mezi generacemi. Babička uměla spojovat, nejen členy jedné rodiny, ale i svět dětí a dospělých, vesnici a zámek, minulost s přítomností. Silnou vrstvou příběhu je rovněž tragická postava Viktorky, která nepředstavuje jen literární figuru, její osud má skutečný základ. Němcová se inspirovala dívkou jménem Klára Bresslerová z nedalekého kraje, která po bolestném milostném zklamání přišla o rozum a dlouhá léta bloudila lesem.

Místa, kde ožívají vzpomínky

K letošnímu výročí se postava Babičky znovu vrací do Ratibořic a České Skalice, tam, kde kdysi žila žena, která ji inspirovala. Výstavy přibližují první vydání knihy, rukopisy, dobové ilustrace i filmové kostýmy. Na zámku v Ratibořicích vzniklo památeční razítko, připraveny jsou i tematické prohlídky, které oživují nejen samotný příběh, ale i atmosféru doby. Děti i dospělí zde mohou objevit, že Babička není pouze postava z učebnice, ale součást naší kulturní paměti. Avšak dílo si nenašlo cestu jen k českým čtenářům. Babička byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků včetně japonštiny, perštiny nebo svahilštiny. Ve zdejších expozicích jsou dnes k vidění desítky vydání z celého světa, která dokazují, že příběh o lásce, oběti a moudrosti má univerzální platnost.