Přečtěte si poslední rozhovor Wabiho Daňka, který poskytl Sedmičce

Folkový písničkář Wabi Daněk (†70), autor a původní interpret neoficiální trampské hymny Rosa na kolejích, zemřel. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor, který v květnu poskytl týdeníku SEDMIČKA.

Wabi, na konci ledna jste měl 70. narozeniny. Jak jste je oslavil?
V zásadě v rodinném kruhu. Nedělal jsem žádný extra koncert. Já jsem vlastně nikdy k žádnému svému jubileu nedělal koncert, protože si říkám, že to je spíš čas se zastavit a přemýšlet. Oslavy jsem míval jednou za deset let pro zhruba 120 přátel a rodinu, nehrál mi tam folk ani country, ale jazzoví Steamboat Stompers a vždycky to byl příjemný mejdan. Naposledy jsme se takhle viděli na moje šedesátiny. Na sedmdesátku už jsem to nedělal, protože zemřel Jirka Kadlus, kapelník Steamboatů.

Vy jste své kulatiny jen tak přešel?
Jenom částečně. Na osadě totiž v létě budu muset něco udělat. Sice mi bude už 70 a půl, ale nějaké příjemné odpolední opíjení se konat bude.

Počkejte, vy přece nepijete...
Já nepiju, ale opíjet se budou jiní! Dokonce mě to začíná bavit, dívat se, jak ten mozek pozvolna odchází. Rád sleduju přerod a návrat mozku do dětství... (smích)

Chce to jistě obrovskou vůli. Když ji máte, proč jste nesekl také s kouřením?
Uvažoval jsem nad tím několikrát, ale něco si přece musím nechat. Kdybych zahodil i cigarety, tak už nejsem Wabi Daněk, ale Mirek Dušín.

Čím si čistíte hlavu, když ne alkoholem?
Našel jsem vlastní metodu, autogenní trénink. Kromě toho k úplnému umrtvení mozku mi stačí pustit si libovolný kanál v televizi. To mě psychicky odřízne a zůstává jen unavené tělo, které relaxuje.

Vaše tělo ovšem vypadá výborně, nemůžu přehlédnout, že jste výrazně zhubnul...
To je pravda, dokonce jsem zhubnul mnohem víc, než jsem původně chtěl. Celkem mám dole třicet kilo.

Jak se to přihodilo?
Víte, když na vás přijdou choroby... Stáří to s sebou nese. Co si budeme namlouvat, sedmdesátka je jaro smrti, jak říkával pan Sovák.

Když to vidíte takhle, neláká vás jít do důchodu a už nic nedělat?
Já jsem důchodce! Beru od státu peníze, které mi chodí na účet. Jenže já bez hraní nemůžu být. Je to nabíjecí záležitost, dělám to rád a moc mě těší, když lidi odcházejí z koncertu, mají hubu do podkovy a jsou spokojení.

Výdělky z hraní jsou značnou částí vašich příjmů. Jak jste to s rodinou zvládali, když jste kvůli nemocem dlouhodobě nemohl vystupovat?
Člověk má vždycky nějaký polštář. V první řadě mi šly peníze z prodeje desek, takže jsme nouzí netrpěli a děti nemusely chodit žebrat. Přiznávám ale, že jsem při té mrtvici a infarktu dost přehodnocoval svůj život.

Na co jste přišel?
Že mě má pánbůh rád. Při mrtvici mi blízko místa, kde mi praskla cévka, našli mozkovou výduť. Ta kdyby prdla, tak mě má studený primář. A u infarktu jsem se poučil, že nic nemám dělat z naštvání. Přivodil jsem si ho tím, že jsme měli na chatě docela velkou společnost, děti rámusily a mě to vytáčelo, tak jsem sebral sekačku a ze vzteku šel sekat trávu. Pak najednou bum a manželka volala 155. Takže pamatujte, všechny věci byste měli dělat s radostí.

Bál jste se někdy o svůj život, že teď a tady umřete?
Nevím, jak odpovědět. Když se člověk dožije určitého věku, tak si říká, že teď umřít už by bylo normální. Ale proč tam chodit? Zase bych využil slov pana Sováka, který říkal: 'Já se smrti nebojím. Jediný, co mi vadí, že je na furt.' Já dělám všechno proto, abych tady byl. Vždyť na světě je krásně! Chci vidět další vnoučata, užívat si dětí...

Kolik vnoučat máte?
Od dcery Renatky z prvního manželství mám dvě vnučky a jednoho vnuka. Akorát se nejmenují Daňkovi, to je úděl dcer.

Před deseti lety jste v pořadu 13. komnata prozradil, že nemáte nevyřešený vztah s nejstarší dcerou Markétou, která vám nedokázala odpustit, že jste od rodiny odešel. Jak to mezi sebou máte dnes?
Ustálilo se to. Víme o sobě, máme se rádi, vídáme se na narozeniny nebo o Vánocích a ona ví, že může kdykoliv přijít. Já zas vím, že můžu kdykoliv zavolat. I když má pořád hromadu práce.

Jestli náhodou nebude po vás...
Ale kdepak! Já nejsem pracovitý, jsem líný, jen mě nesmírně baví, co dělám. Mám obrovskou kliku, která mě drží při životě, že se už čtyřicet let živím tím, co mě baví. Takových lidí moc není.

Všechno něco stojí. Jak ve svém věku zvládáte cestování?
Mám auto, které není honosné, ale je v plné náloži. Když je mi zima na zadek, zapnu si topení. Když jsem unavený, zapnu si masáž... Dá se to proto zvládnout.

Co hotely? Nevadí vám spát mimo vlastní postel?
Záleží na tom, co je to za hotel. Zažil jsem hotely, které byly opravdu strašné. Ovšem když to má jistou úroveň (a teď nemluvím o tom, že by to muselo mít pět hvězdiček), tak mi to nevadí. Cítím se jako doma, jen tam člověk nemá tak blízko k ledničce.

Je vidět, že máte rád komfort. Co když ale vystupujete na venkovních akcích v dešti a blátě?
To je atribut, který k festivalům patří. Už jsem to párkrát zažil, ale tam je tak úžasná atmosféra, že pak lidé z trucu dělají věci, které by jinak v životě nedělali. Baví se, válejí se v bahně... Vzpomínám si, že jsem kdysi hrál na fotbalovém hřišti v Berouně, kde spadla elektřina a já měl koncertovat po Pepovi Nosovi. Šel jsem se podívat, jak to zvládá a on měl před pódiem tři sta fanoušků, hrál lidovky a dechovky. Lidi jásali! Tancovali ve škváře, byli úplně černí ale naprosto nadšení...

Snad se na festivalu Benátská!, kde máte hrát, počasí vydaří. Jste jednou z ohlášených hvězd sobotního programu a dost pravděpodobně vás uvidí desetitisíce lidí. Chystáte pro ně něco speciálního?
Když je to takhle velké a není to hraní z očí do očí, chce to nasadit tutovky. Proto zahraju své největší hity a pár vtipných písniček v rychlejším tempu, aby se lidi bavili. Věřím, že se to povede.

Existuje mezi folkovými muzikanty rivalita?
To si nemyslím. V mém ranku došlo k tomu, že jsou všechny parkety obsazené. Já mám tu svou a nikdo se mi do ní nemontuje. A že Jarek Nohavica vyprodá sedmkrát po sobě třítisícovou halu? Je dobrej, lidi ho mají rádi, tak mu to přece přejme.

Co říkáte na to, že Nohavica stejně jako vy úplně přestal pít alkohol?
Jarek přestal ještě dřív než já a taky z vlastní vůle, protože podstatně dříve než kdokoliv z naší branže pochopil, že dosavadní styl života by byla rychlá cesta ke smrti.

Radost vám ovšem jistě dělají ženy. Stále s vámi po koncertě flirtují?
Ale jo, co si budeme povídat. Samozřejmě, že se někdy ohlídnu, i když už dál nic. Jednak mám lásku na celý život a druhak můj testosteron není, jak býval zamlada.

S odstupem času - litujete některých svých chyb?
Možná vás to překvapí, ale u mě zatím všechno zlé bylo k něčemu dobré. Samozřejmě, že jsem udělal hromadu chyb. Mnoho z nich se ale zúročilo! Například proto, že jsem měl trojky z chování, jsem se nedostal na vysněnou uměleckou průmyslovku. Díky tomu se vyskytla kapela a já zjistil, že zpívání mi jde ještě líp než malování a sochání.

Jenže kdo ví, taky jste dnes mohl být světově proslulým malířem...
Upřímně si myslím, že by mě na tu školu ani nevzali. Mám poruchu barvocitu. Tužka a uhel, není problém. Linka a souměrnost, není problém. Barvy = problém.

Nejste vy smolař?
Naopak! Jsem dítě štěstěny. A taky oběť starosvětských zvyků. Například, že co se jednou dohodlo, to platí. Před šestnácti lety jsem například kvůli dvěma, pevně nasmlouvaným koncertům v Česku odmítl čtyři koncerty v Americe. Mělo to být v New Yorku a mělo to být přesně v tom termínu, kdy spadla dvojčata. Honza Vyčítal nebo Věra Martinová u toho byli, ani trochu jim to nezávidím. Honza se mohl vrátit až po čtrnácti dnech a byl dost naštvaný.

Loni jste vydal knihu Neublížit, kde otevřeně hovoříte o bolestivých tématech. Natočil jste o sobě i onu 13. komnatu. Máte po tom všem ještě nějaké tajemství?
Určitě, to má každý. Mám v sobě nejen 13., ale i 14., 15. a 16. komnaty, které už jsou ovšem zazděné a probíhají mi v mozku v takovém malém okruhu. Člověk takové věci řeší jen sám se sebou.

Jste spíš extrovert anebo introvert?
Je to zvláštní, protože se živím extrovertní prací, přitom v zásadě jsem introvert. Ne že bych si neuměl povyprávět s lidmi, ale hodně si povídám i sám se sebou. Samozřejmě ne nahlas, abych nebyl za blázna. (smích)

Pokud máte rád samotu, jak to jde dohromady s rodičovstvím v pozdním věku? Když se narodil váš nejmladší syn, bylo vám 44 let.
Abych řekl pravdu, hodně jsem utíkal. Každé ráno a každý večer bych měl líbat a hladit svoji ženu, která to musela ustát. Musím však říct, že holky i kluci jsou bezvadní. Možná právě proto, že jsem utíkal, jsem u nich nezažil pubertu. Já byl zamlada velmi neposedný a dodnes děkuju osudu, že děti nebyly po mně.

Co dnes dělají?
Nejstarší dcera Markéta dělá na zahraničních filmových a reklamních produkcích a překládá. Mladší Renata je profesionální maminka, která žije ve velké rodině na vesnici kousek za Brnem. Má koně, psy a žije přesně tak, jak žít chce. Starší syn Standa je ajťák, což chtěl dělat celý život a nejmladší Šimon, doufejme, brzy dodělá bakaláře a bude studovat magisterské studium.

Jste spokojený s tím, jakými cestami se potomci vydali?
Ano a moc! Jsou šťastní, což je hlavní. Taky se mi líbí, že jsou na dojezd od nás, až na tu Renatku. Když něco opravdu hoří, tak se svoláme. Vídáme se o svátcích nebo na narozeninách, a je nás jako smetí. I když nejsem příznivcem velkých rodinných sešlostí, tyto chvíle mám rád.

Jaké máte plány pro nejbližší budoucnost?
Musím se dát do kupy. Sice hraju, ale to je to jediné, co pro sebe dělám. Fakt je ten, že za tramvají klidně pár desítek metrů doběhnu, ale pak dvě zastávky vydechuju. Chtěl bych víc zapracovat na svojí kondici.

A co nějaký nesplněný sen?
Moje největší ctižádost je momentálně napsat písničku, ze které se pose*ou sedmdesátiletí chlapi. A to vám říkám, to je kumšt!