Peter Nagy: Moje štěstí není na prodej

I mnoho let po rozdělení někdejšího společného státu může mít Peter Nagy (58) stále přízvisko česko-slovenský. Fanoušky má totiž jak v Česku, tak na Slovensku, a své publikum si najde i daleko za hranicemi. Přestože je autor hitu Profesor Indigo velmi uzavřený a své soukromí si už několik let přísně střeží, tentokrát udělal malou výjimku a odtajnil, co ho činí šťastným.

Vzpomenete si na své úplně první vystoupení?
To si pamatuju naprosto přesně. Prvním pó diem, na kterém jsem v životě stál, byla Lucerna. Až takové štěstí jsem měl. Tenkrát mi volal jeden diskžokej, že jsem v Praze vyhrál Diskoslavíka za svůj úplně první hit Profesor Indigo. Tenkrát jsem byl voják a na opušťák jsem jel do Prahy si ho převzít. O rok později už jsem zde vystupoval s vlastní kapelou, a když jsem viděl všechny ty natažené ruce fanynek, řekl jsem si, že tohle je povolání, které chci dělat. (smích) Kolikrát jste v Lucerně vystupoval? Regulérní koncert jsem tam míval s kapelou vždy dvakrát do roka a před pár lety jsem tam slavil 25 let na scéně koncertem duetů se známými "značkami" jako Jožo Ráž, Igor Timko, Meky Žbirka nebo Petr Muk. Na hudební scéně jste několik desetiletí, není už trochu stereotypní hrát ty stejné hity stále dokola? To je hezká otázka. Stereotypní to není, protože je hraju pokaždé jinak a v jiném aranžmá. Nedávno se mi splnil sen a odjel jsem turné Pianko s klavíristou a smyčcovým kvartetem v akustické podobě. Byly i staré dobré hity jako Poďme sa zachrániť anebo Aj tak jsme frajeri. Znělo to jako filmová hudba.

V čem jsou čeští a slovenští fanoušci jiní?
Nejsou jiní. Já jsem ještě z té československé várky, takže nevidím rozdíl. Politici si sice myslí, že národy rozdělili, ale ono to tak není. Na koncertě Olympiku jsem třeba viděl, jak Slováci vstali a zpívali česky. U mých písní je to stejné. I Češi se mnou zpívají slovensky a vůbec jim to nevadí. Hodně Čechů jezdí na Slovensko například za turistikou, my zase jezdíme do Čech... Mým nejoblíbenějším místem je třeba Český Krumlov. Má úžasnou atmosféru.

Vaší velkou vášní je právě cestování. Máte Česko procestované?
Tím, že jsem muzikant, tak ano. Navštívil jsem spoustu míst. Nejdřív povinně jako voják a pak jsme začali cestovat s kapelou. Spíš kdybyste se mě zeptala, kde jsem v Čechách nehrál. To by bylo asi rychlejší. (smích)

A kde jste tedy nehrál?
V Nové Pace. Nikdy mě tam nepozvali. Nevím proč. (smích)

Máte nějakou vysněnou zemi, kde byste si chtěl zahrát?
Nemyslím si, že jsem známý za hranicemi, ale tím, že tam žijí naši lidé, tak jsem si v minulosti zahrál třeba v Bulharsku, v Sovětském svazu, v Belgii, Anglii, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, Keni a dvakrát v Austrálii. Tam se mi moc líbilo, díky turné jsem ji procestoval celou. Dostal jsem se na místa, kam bych se jinak v životě nepodíval. Sice bych na to peníze měl, ale sám bych se nepřinutil. Cestování je skvělé. Člověk si pak váží domova. Vždycky říkám, že Čechy a Slovensko jsou perfektní krajiny v závětří. Možná jsme byli pokaždé tak trochu stranou dějin, ale ono je to ve finále dobře. V dnešní době, pokud se nás současné dějiny ve zlém slova smyslu netýkají, žijeme v krásných zemích. Rád bych se v budoucnu podíval ještě do Latinské Ameriky. Tam mě to velmi láká.

Zabalíte si občas na cesty kytaru jen tak, jak se říká pro strýčka Příhodu, kdyby náhodou byla příležitost na nějaký kšeft?
Rád bych, ale ono to má jednu nevýhodu. S Lenkou Filipovou jsme se na tom zrovna shodli. Pokud se totiž objevíte na letišti s futrálem od kytary, tak jste automaticky považován za teroristu a jdete na speciální kontrolu. Navíc kytara je problémová na přepravu. Hudební nástroj nemůže jít s vámi do kabiny a musí se odbavit jako nadstandardní batožina.

Jste také vášnivým fotografem. Kde jste byl fotografovat naposledy?
Na Bali. Mám to tam strašně rád. Místní lidé tam nejsou bohatí, přesto jsou šťastní a plní optimismu. My Evropané jsme asi hloupí v tom, že toužíme po materiálních věcech a to nás dělá nešťastnými. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Nejsem nějak duchovně založený, ale zjistil jsem, že na tom opravdu něco bude. Ten návod je v podstatě velmi jednoduchý.

Takže se od jiných kultur učíte?
Asi ano, ale nechci být člověk, který by se tím chtěl zviditelnit a vypadat módně. Nemám rád, když herci nebo zpěváci najednou začnou rozdávat svá životní moudra jenom proto, že jsou právě populární a chtějí kázat lidu. Těch rádoby kazatelů je dneska strašně moc a už se to míchá a ztrácí hodnotu.

Jste uzavřený člověk a o svém soukromí příliš nemluvíte, ale přesto se zeptám, jaký je Peter Nagy člověk?
To já sám asi nemůžu říct. Ale dělám všechno pro to, abych byl šťastný. Veřejně známí lidé dneska často prodávají dávají své soukromé štěstí jako zboží. Média prahnou hlavně po negativních věcech, kladné je moc nezajímají. mají. Proto jsem si před lety řekl dost a přestal chodit na společenské akce, objevuji se jen tam, kde hraji s kapelou.

A jak reagujete na fanoušky, kteří umějí být často nepřiměřeně dotěrní? Fotíte se s nimi na ulici?
Přiznávám se, že s fanoušky se na ulici nefotím. Připadá mi to trochu devalvované.

Celý rozhovor se slovenským zpěvákem najdete v novém čísle časopisu SEDMIČKA!