Pavel Šporcl: Hraní na ulici už mě neláká

Poprvé vzal housle do rukou v pěti letech, a protože ho hra na hudební nástroj uchvátila, už je neodložil. O své obdivuhodné píli a každodenním odříkání, které ho dostaly až na samotný vrchol uměleckého světa, se virtuos Pavel Šporcl (44) rozpovídal v rozhovoru. Pro časopis SEDMIČKA neváhal prozradit i několik pikantností a historek ze svého soukromí.

Jste průkopníkem v popularizaci klasické hudby. Hrajete v džínách, v šátku... Byl to od začátku váš záměr?
Byl to samozřejmě záměr, protože se už mnoho let snažím nalákat mladé posluchače do koncertních sálů. Chci jim ukázat, aby se hudby, které se v minulosti říkalo vážná, nebáli. Je to hudba klasická a je opravdu pro všechny.

Hrát jste začal v pěti letech. Měl jste někdy období vzdoru a hrát se vám nechtělo?
Možná jsem ho někdy měl, ale maminka mi ho příliš nedovolila. (smích) Ale ne, musím říct, že mě housle od prvního okamžiku bavily. Měl jsem štěstí na mého prvního učitele, který mi vštěpoval radost a lásku k hudbě. Ze začátku, jako malý chlapec, jsem cvičil pět minut denně, později na konzervatoři už to byly tři čtyři hodiny denně. Měl jsem štěstí i na spolužáky na základní škole. Nebyl jsem pro ně exot, který hraje na housle. Když jsem vyhrál soutěž, radovali se se mnou. Měl jsem podporu nejen v rodině, ale v celém svém okolí.

Měl jste někdy chuť s hraním přestat?
To jsem opravdu neměl. Maminka se mnou cvičila, chodila se mnou na hodiny až do dvanácti let, až jsem jí jednou řekl, že už chci cvičit sám. Ve čtrnácti jsem pak šel na konzervatoř a to už bylo jasné, že se hraní chci věnovat.

Během studií v Americe jste si přivydělával pouličním hraním. Dokážete si to představit i dnes?
Teď už mě to popravdě úplně neláká, ale měl jsem několik takových "happeningů". Po mém návratu ze studií v Americe, kdy jsem byl už poměrně známý, jsme s mým kamarádem sochařem uspořádali takovou hodinovou událost na hlavním nádraží v Českých Budějovicích. On vystavoval sochy a já jsem hrál. V jednu chvíli tam bylo plné nádraží lidí, kteří nehnutě stáli a poslouchali, jak hraju Bachovu hudbu. A o tom to je. Chci ukázat, že je to hudba opravdu pro každého. A pak jsem dokonce natáčel dva televizní pořady, kde ze mě a z dalších známých českých osobností udělali žebráka. Měl jsem si houslemi přivydělávat na ulici. Účelem bylo zjistit, kolik to přinese a jestli to vůbec lze. Výdělkem jsem všechny porazil, dokonce i Petra Jandu. Ale zcela logicky. Postavili nás totiž do míst, kde chodí turisté, kteří písně Olympiku neznají, nebo minimálně ne tak dobře jako Mozartovu Malou noční hudbu. (smích)

Ale tehdy za studií v New Yorku to pro mě byl velmi důležitý přivýdělek. Byl jsem jedním z nejchudších studentů a potřeboval jsem každý dolar. Tam jsem se také naučil, že je velmi důležité zvážit, kam si stoupnu, protože to místo už může patřit někomu jinému. Dokonce tam jednou za mnou na hlavním nádraží přišel takový obrovský černoch a řekl mi, že to je jeho místo. Tak jsem se ho zeptal, proč si nestoupne jinam. On si ale trval na svém a ptal se, jestli mám povolení. To jsem samozřejmě neměl. Musel jsem tedy na ředitelství a tam mi řekli, že povolení k hraní na ulici mohu získat na základě zkoušky před jakousi komisí. Navzdory tomu, že jsem studoval housle na nejlepší škole na světě. Tak jsem jim poděkoval a už jsem nikde venku nehrál.

Kolik jste si tak vydělal?
Šedesát dolarů za hodinu, což bylo jednou tolik než průměrná americká mzda. Tady jsem si vydělal také poměrně dost, a dokonce mi někdo dal rohlík se sýrem.

Měl jste někdy při hraní výpadek?
Samozřejmě. Ale musím se snažit, aby to nikdo nepoznal. (smích) Stejně jako herci nesmějí dát na sobě znát, že jim vypadl text, tak já zase nesmím dát najevo, že se něco děje. Nikdo to nesmí poznat. To mi vštěpovali odmalička. Připravuji se ale na koncerty tak poctivě, aby se to nestávalo.

Dokážete si představit, že byste se živil i něčím jiným než hraním?
To je těžká představa. Ale myslím si, že dokážu v životě dost improvizovat, takže bych si něco našel. S největší pravděpodobností by to souviselo s hudbou.

Celý rozhovor s Pavlem Šporclem najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA!