Marta Kubišová opravdu končí

Marta Kubišová prý přesně za rok přestane zpívat a hodlá "zmizet do vytracena". Dvakrát v životě se stala národním symbolem, ačkoli nemá ráda pozornost. Její píseň Modlitba pro Martu zněla v srpnu 1968 i v listopadu 1989. Teď už se o politiku nezajímá, zklamala ji.

Ohlásila jste konec kariéry. Není to reklamní trik? Třeba jako "poslední" koncert Olympiku v Lucerně?
Ve středu 1. listopadu 2017, na své pětasedmdesátiny, končím. Lidé si možná myslí, že je to dobrý trik, ale není. Tak jako nebyl žádný trik můj infarkt, který mi v tom rozhodnutí pomohl a dodal akceleraci.

Chcete úplně zmizet, anebo jen přestat zpívat?
Měla jsem představu, že zmizím tak nějak do vytracena, což se nepodařilo, teď mi začíná opravdu perný rok. Občas mám obavu, že ten rok už ani nedotáhnu. S léky, které beru, to je trochu alchymie. Jsem už taková "fragile", někdy nemám sílu. Třeba nedávno jsem přijela z České Třebové a po koncertu jsem dostala takový kašel, že jsem si říkala, že s tím nemůžu mezi lidi.

V dotazníku, který pro vás kdysi sestavil kněz Tomáš Halík, jste řekla, že byste chtěla být sněžný levhart, protože toho je možné spatřit jen zřídka. Namísto toho žijete jako populární zpěvačka. To je skoro za trest.
Zpěvačka je za trest, ano. Nemám ráda pozornost. Ale už jsem si zvykla za těch pětadvacet let, člověk přivykne všemu. Na rozdíl od mých kolegyň, které říkají, že už od šesti let chtěly být zpěvačkami, mě to nenapadlo. Nechtělo se mi ani hrát na piano - celých těch jedenáct let, co mě nutili. Moje zpívání byla kariéra z leknutí. Přišlo, až když mi třikrát zamítli přihlášky na medicínu i indologii. Tehdy jsem dělala ve sklárnách, kde mě nic nečekalo, dala jsem výpověď a šla na konkurz do Stop divadla v Pardubicích.

Jak vzpomíná na manželství s Janem Němcem, jak přežila dobu, kdy nesměla veřejně vystupovat nebo proč zanevřela na politiku, se dočtete v rozhovoru s Martou Kubišovou v novém čísle týdeníku INSTINKT.