Lenoch Menzel slaví 75. Kvůli své Olince ale nebude doma

Jubilující oscarový filmař Jiří Menzel nemá životní výročí rád. Nemá chuť slavit ani bilancovat a své nadcházející pětasedmdesátiny, připadající na 23. února, stráví v zahraničí.

"Moje žena Olinka zařídila, abychom tu nebyli. Koupila letenky, a tak vyrazíme do ciziny. Kam mě veze, to je ale tajemství," řekl Menzel. Svůj návrat by nejraději viděl až v souvislosti s premiérou svého filmu Donšajni, která bude 30. května. "A to ještě kdo ví, jestli," dodal.

Menzel podle vlastních slov celý život bojuje s nechutí pracovat. Sladké nicnedělání pokládá za ideální a k práci přistupuje jen tehdy, když je osloven. Přesto má na kontě 17 celovečerních filmů, řadu dokumentů i desítky divadelních režií doma a v zahraničí. Jeho herecká filmografie čítá 80 rolí ve filmu i v televizi. Získal spoustu ocenění včetně Oscara za Ostře sledované vlaky, za Vesničku mou střediskovou byl na tuto sošku nominován. Je držitelem Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos i obdobného ocenění z karlovarského festivalu. Převzal medaili Za zásluhy, francouzský Řád umění a literatury a řadu dalších zahraničních cen.

"V mládí mě nikdy nenapadlo, že bych dělal film. Vždy jsem inklinoval k divadlu, a protože mi hrozila vojna, hlásil jsem se na Divadelní fakultu na režii. Tam mě ale pro "nedostatek talentu" nevzali, a tak jsem šel jako volontér v roce 1956 do televize. V jejích začátcích se všechno vysílalo živě. Dělal jsem asistenta v hudební a pak filmové redakci, kde se i živě dabovalo - byla to velká škola," uvedl Menzel. Pak se přihlásil na FAMU, kde ho profesor Otakar Vávra naučil dělat film.

Divadlu se však věnuje stále a rád. "Profese se ve mně neperou, díky divadlu jsem se dostal hodně ven a měl jsem angažmá ve Švýcarsku a v Německu. Chodil jsem se dívat na zkoušky svých divadelních kolegů a když začínal Činoherní klub, byl jsem osloven ke spolupráci. Nastudoval jsem prvně Machiaveliho Mandragoru, kterou hráli devět let a sjezdili s ní celou Evropu. Byla to úžasná důvěra, kterou mi tehdy Ladislav Smoček, Jaroslav Vostrý a Jan Kačer dali," podotkl Menzel, který hned poté hostoval v divadle v Basileji.

Jeho inscenace jsou dodnes v repertoáru i pražských scén. Třeba Brouka v hlavě hrají na Vinohradech od roku 1997, Divadlo Bez zábradlí nabízí dokonce čtyři jeho představení včetně slavného Veberova Blbce k večeři. Ten se hraje od roku 1998, v květnu oslaví 650. reprízu.

"Umění ať dělají druzí. Já dělám divadlo tak, aby diváky pobavilo," zdůraznil Menzel. Dlouhý život jeho inscenací na jevištích ho těší. Režíroval i opery, například Dalibora v Itálii a v roce 2010 Dona Giovanniho v Českém Krumlově. Tak vznikl nápad na film Donšajni, který se v kinech objeví 30. května.

"Ale prvotní byla výzva od producenta, abych něco natočil. Pozval jsem ho na českokrumlovskou točnu a pak začal psát poprvé scénář pro sebe. I když natáčení jsem si užil, už bych podobnou praxi neopakoval. Jako scenárista jsem si totiž fandil a nebyl jsem přísným režisérem," vysvětlil a upozornil, že v případě jeho posledních filmů včetně Čonkina či Anglického krále vždycky přišel impulz zvenčí.

"Pokládám se za nájemného režiséra a vidím v tom výhodu, protože nemám odpovědnost za výběr látky," dodal Menzel, který si loňské natáčení skutečně užil. "Připadal jsem si jak na obláčku. Všichni mě doslova hýčkali - což mě budí k tomu, že bych zase něco rád dělal. Ale slušný námět nemám," podotkl.