Zdeněk Žák: Operace mi změnila život

I když už je oficiálně v důchodu, hraní v divadle se stále nevzdal a také ho pořád můžeme vídat ve filmech i v seriálech. A to hercem být původně vůbec nechtěl. Zdeňka Žáka (67) mnohem víc lákala příroda. Ani tohoto snu se nakonec nemusel vzdát. S manželkou si pořídil u Českého Brodu malou farmu. Nedávno se dokonce stal i včelařem.

Jako jeden z mála herců jste jim být úplně nechtěl...
Původně jsem chtěl být myslivcem, bavil mě život u zvířat. Ale měl jsem takovou blbou operaci ucha, po které mi zakázali dělat spoustu věcí, takže jsem se šel vyučit a náhodou jsem se dostal do divadelního souboru obce baráčníků, spíš trochu z legrace, a tam mě to chytlo a stal jsem se hercem. Operace mi tedy změnila život.

Co říkali rodiče na to, že se chcete vydat touto cestou?
Byli absolutně proti. Herectví v naší rodině na chvilku způsobilo rozkol. Táta byl nástrojář, konstruktér, děda konstruktér a syn najednou bude herec? To byl oheň na střeše. Když už jsem pak začal hrát v pražském Divadelním studiu Disk, tak už tam vodili dokonce i kamarády a chlubili se, že jsem jejich syn. (smích)

Na DAMU jste studoval třeba s Janou Paulovou nebo Simonou Stašovou... Jací jste byli jako studenti?
Skvělí! (smích) Samozřejmě každý ročník říká, že byla jeho představení v Disku nejlepší. Je to jako u dětí. Každý to své považuje za nejlepší. Byli jsme výborná parta. Chodilo nás do ročníku celkem jedenáct a byly to skvělé časy. Dnes už se bohužel málo stýkáme, protože jsme se rozprchli různě po republice. V Praze zůstaly snad jen Jana Paulová a Simona Stašová... Bohužel už s námi není Ivan Luťanský. Venca Bahník, Rosťa Kuba a Dušan Fiedler, ti jsou mimo Prahu.

Hrál jste společně s některým z nich?
Hráli jsme společně se Simonou Stašovou a s Paulovkou v televizních inscenacích, v divadle jen hodně málo. Nejvíc bych řekl, že jsem hrál asi se Simonou.

Vzpomenete si na své první angažmá?
To jsem měl v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Tam to bylo úžasné. Odtud jsem pak přešel do Státního divadla v Ostravě a pak už jsem šel do Prahy, kde jsem si udělal pendl téměř po všech pražských divadlech a skončil u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Loni jsem si k tomu ještě přibral Divadlo Na Jezerce, kde jsme měli krásnou premiéru inscenace Pánský klub. Nemůžu si tedy na nic stěžovat.

Od sedmdesátých let hrajete hodně i v televizi. Na jaký počin nejraději vzpomínáte?
Natočil jsem toho hodně, ale jak už jsem starší, tak rád vzpomínám na ty svoje první věci. Spousta lidí, která tam se mnou hrála, už není mezi námi, tak si člověk občas zavzpomíná. Nemůžu jmenovat všechny. Ale jak řekl Neruda: "Všechno, co jsem dělal, jsem dělal rád." Když jsem šel z Ostravy do Prahy, tak se mnou šel takový seriál, jmenoval se Postel s nebesy. Jenomže ho zakázali vysílat, takže nikdy nešel, a když, tak jenom taková torza. To byla nádherná práce. Do povědomí jsem se pak dostal v roce 1986 díky Jirkovi Adamcovi, který natočil inscenaci, jmenovalo se to Kus života. Nebylo to ani moc politicky poplatné době. Tím jsem se proslavil.