Václav Noid Bárta: Šikanu dcery bych určitě neřešil sám

Dnes už by si na zpěváka Václava Noida Bártu (38) asi jen tak někdo nedovolil, byla ale doba, kdy byl terčem posměchu a starší kluci ho šikanovali. Nejdřív nevěděl, jak s tím naložit, nakonec si ale poradil a toto poselství by chtěl nyní předat dál. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, a tak má díky tomu i postavu snů, kterou mu jistě závidí nejeden muž, a také přesně ví, jak by v podobné situaci ochránil svoji dceru Terezku (4).

Vašku, stal ses hlavní tváří Nadačního fondu Stop šikaně!, který podporuje Hudební divadlo Karlín a jehož cílem je informovat o problému šikany. Není tajemstvím, že s ní máš také zkušenosti. Můžeš je prozradit?
Ve dvanácti letech jsem byl opravdu hodně šikanovanej. Mlátili mě, dokonce se to dostalo i na policii a vyšetřovalo se to. Od té doby to ale bylo ještě horší, protože parta těch násilníků začala říkat, že jsem bonzák a práskač. Šikana stejně pokračovala dál a já nevěděl, co s tím mám dělat. Tak jsem začal cvičit a pracovat na sobě. Po nějaké době pak za mnou přišel zase jeden frajer a zkusil to znovu, ale to už jsem byl připravenej a dal mu přes držku. Pochopil jsem, že jediná věc, jak se šikany zbavit, je začít pracovat sám na sobě. Ať už se jedná o sebevědomí, nebo sport. Je potřeba začít u sebe, což je poselství, které bych rád předal obětem šikany.

Jaký byl vůbec důvod, že jsi byl šikanovaný?
Začalo to už v první nebo druhé třídě. Tam jsem se s tím setkal poprvé, když mě učitelka nechala kvůli tomu, že byla komunistka a my jsme byli rodina víc na Západ, se před všemi ve třídě počurat. Tím to celé začalo. Bylo to docela hnusné. Pak jsme se s rodiči přestěhovali do Klánovic, kde jsem myslel, že to skončí, ale byly tam různé skupinky dětí, které mě také začaly napadat, protože jsem byl jiný, byl jsem v té skupině nový a byl jsem z muzikantské rodiny, což nebylo úplně zvykem. Takže když jsem měl nějaké vystoupení ve škole, možná mi trochu záviděli, a tím pádem mi to pak vraceli a řezali mě, když jsem šel domů. Párkrát jsem dostal přes držku. Jednou to dokonce dopadlo tak, že jich bylo fakt hodně a dostal jsem namláceno před obchoďákem, kde naštěstí vyběhly prodavačky a zachránily mě. To už bylo takové větší. Máma s tím šla na policajty, kteří to řešili, ale jak už jsem říkal, tím se to ještě zhoršilo.

Tady byl počátek tvého cvičení?
Ano, tehdy jsem začal cvičit, dělat sebeobranu. A když potom po čase začaly zase znovu ty fyzické útoky, bránil jsem se tím, že jsem toho útočníka odrazil sám.

Měl jsi tendenci to víc řešit s rodiči, nebo sám v sobě?
Řekl jsem to mámě, která to řekla policii. Řešil jsem to, ale nic jsem tím nevyřešil. Nakonec jsem zvolil cestu, že jsem se s tím popral sám.

Sám máš teď dceru. Jak by ses postavil k tomu, kdybys zjistil, že ji jiné děti šikanují?
Stoprocentně bych to neřešil sám, tím spíš, když je takhle malinká. Šel bych s tím určitě za odborníky, protože když to člověk řeší sám, může udělat spoustu chyb, které to mohou všechno ještě zhoršit. Třeba to, že tě pak označí za bonzáka. Je vždycky lepší s tím zajít za někým, kdo se tím zabývá, třeba za nějakým specializovaným dětským psychologem. S Nadačním fondem Stop šikaně! se právě budeme snažit nabídnout takovou pomoc - nasměrovat lidi tam, kam je třeba.

Celý rozhovor s Václavem Noidem Bártou najdete v aktuálním čísle časopisu SEDMIČKA!