Václav Kopta se i po padesátce cítí jako puberťák

Nejčastěji bývá spojován s filmem Sněženky a Machři, kde si zahrál studenta Radka Převrátila. Milovníci divadla ho také mohou už třicet let vídat na prknech Divadla Semafor. A to zdaleka není vše. Působí i na dalších divadelních scénách, točí filmy, seriály, skládá texty a má svou vlastní show. Na jednoho umělce práce víc než dost. Václava Koptu (54) jsme zastihli při přípravách na roli ve hře Cyrano z Bergeracu, kdy nám prozradil, jak vzpomíná na svá studentská léta, proč už by nešel do taneční soutěže a jakou nejhezčí akci kdy zažil.

Jak jste na tom s romantickými příběhy? Je to váš oblíbený žánr?
Pokud narážíte na Cyrana, tak já to úplně nevnímám jako romantický příběh. Je to taková svého druhu tragikomedie, ke které mám velmi blízko. A pokud jde o roli paštikáře, kterou snad budu jednou hrát i v této inscenaci, protože jsem se k tomu zatím kvůli svým závazkům nedostal, tak toho mám strašně rád. Před dávnými lety jsem ho hrál na škole.

Máte s ním tedy už zkušenosti...
Ano. Je tam akorát jedna zásadní bariéra, a to je verš, takže v okamžiku, kdy se rozhodnu do představení vstoupit, bude přede mnou obrovský úkol, abych ostatní nezdržoval. Na zkoušku budu muset dorazit se znalostí textu. A vzhledem k tomu, že hraji třeba na Letních shakespearovských slavnostech, vím, že text, který je psán ve verších, je mnohonásobně těžší pro zapamatování. Ale i proto se na to těším, je to tak klasický text, a to víte, v Semaforu bych si paštikáře Ragueneaua nezahrál. (smích)

Hrajete v mnoha inscenacích, stalo se vám někdy, že jste si spletl text?
To ani ne, texty se mi nepletou, ale stala se mi horší věc. Spletl jsem si divadlo. Bylo to před pár lety, v době, kdy jsem si toho nabral opravdu hodně. Tehdy jsem to počítal, hrál jsem v jedenácti různých představeních na jedenácti různých scénách. Ještě tam byly zájezdovky. Hrál jsem snad všude kromě Spejbla a Hurvínka a Říše loutek. A skutečně se mi stalo, že jsem vyrazil do Hudebního divadla Karlín, a přitom jsem měl být na Broadwayi. Stihl jsem se přesunout, ale bylo to těsné. A zažil jsem i takové situace, že jsem dohrál představení v Karlíně, už na mě čekal taxík, rychle ze mě strhli paruku, posadili mě do taxíku a jel jsem rovnou na Mýdlového prince, kde kvůli mně lehce pozdrželi začátek. I takové bizarnosti se dějí na pražské muzikálové scéně. Bylo to proto, že onemocněl kolega, ne proto, že bych byl nenažraný a chtěl hrát třikrát denně. To vůbec ne.

Některá divadla to mají tak, že když přijdete pozdě, platíte pokutu. Platil jste ji?
Copak pozdě, ale když nepřijdete vůbec a představení se nekoná! Máte třeba devět set diváků v sále, kteří si zaplatili lístky, a představení se neodehraje. To je setsakramentsky drahý špás. Noční můra všech herců.

Ale to se vám nestalo, ne?
Stalo se mi, že jsem byl s manželkou a dětmi před pár lety v galerii. Byli jsme na výstavě fotografií Václava Havla, byl jsem hezky spokojený, byla sobota odpoledne a do toho mi zazvonil telefon. Volala tajemnice z jednoho pražského divadla a řekla mi: Vašíku, kdepak jste? Tak říkám: V galerii, na výstavě. A ona, že už mám být deset minut u nich v divadle. To jsou okamžiky, kdy se vám život zkrátí o pět až deset let.

Vzpomínáte si na to, když jste hrál postavu paštikáře na škole?
Byl jsem studentem u pana profesora Dalimila Klapky. Šest let mě učil a připravoval právě na činoherní kariéru a já jsem ho pak zradil, když jsem odešel do šantánu.

Odpustil vám to?
Ano, jsme kamarádi. Chodí na všechny moje premiéry. Nedávno přišel i na veřejnou generální zkoušku představení Revizor, kde hraju hejtmana, hejtmanku mi hraje Pavla Tomicová, a myslím, že měl radost, že jsem, ve svém velmi pokročilém a zralém věku, tam, kde jsem.

Říká se, že padesátka je nejlepší věk. Souhlasíte?
Minulý týden mi bylo čtyřiapadesát, ale mám výhodu, že ten puberťák, co mi sedí v hlavě, nestárne, takže je to dobré.

Celý rozhovor s Václavem Koptou najdete v aktuálním dvojčísle SEDMIČKY!