Uršula Kluková: Mám ráda lidi a oni mají rádi mě

Herečku Uršulu Klukovou (84) potkaly v poslední době úrazy, kvůli nimž musela omezit vystupování. Zdravotní potíže ji však nepřipravily o její pověstný smysl pro humor a dobrou náladu. V rozhovoru pro SEDMIČKU prozradila, jak se nyní cítí a kdy se vrátí na jeviště. Také poodhalila své profesní plány a řeč přišla i na vykládání karet.

Co vás teď zaměstnává?

Zaměstnávalo by mě divadlo, ale nejdříve se musím vyléčit. Nedávno jsem si zlomila ruku v ramenním kloubu, měla jsem ji měsíc v ortéze. A po loňském úrazu a operacích mám ještě bolesti. A také kvůli tomu mívám i špatné nálady a nechci je tahat do divadla.

Jak se vám podařilo zlomit si ruku?

Pospíchala jsem, protože jsem měla jít na nějaké povídání, a tak jsem byla taková ztřeštěná. Mám doma parkety a na nich jsem uklouzla, jak jsem padala, chtěla jsem se něčeho chytit a tím se mi to právě stalo. Na štěstí se to nemuselo operovat. Nejdřív to vypadalo, že to nebude zlomené, že to bude jenom naražené. Na rentgenu se pak zjistilo, že je to bohužel zlomenina.

Je vidět, že jste ve skvělé kondici. A také by vám nikdo nehádal váš věk. Jak to děláte? Jsou to geny?

Asi ano, moje máma také vypadala pořád dobře. Používám krémy - denní a noční. Vždycky nějaké, které se mi zalíbí nebo hezky voní. Také záleží na krabičce. (smích)

Kdysi jste prozradila, že si dáváte pleťovou masku z droždí. Pořád to praktikujete?

To můžu dělat jedině v Broumově, tam prodávají pravé krájené droždí. Ředila jsem ho vodou, mlékem nebo smetanou. Výborně to natáhne ksicht. Ale maska se dá udělat třeba i z jogurtu. I okurka dělá divy. Ale já si myslím, že své udělá i psychika už jen to, že si nějakou masku na obličej dám.

Je to možné, psychika může ovlivnit celé tělo.

Ano, můžete si přivolat nemoci, ale také se jich můžete zbavit. Tomu věřím a také ještě jiným věcem.

Na co se v nejbližší době těšíte?

Já se těším, až bude teplo. (smích) Strašně špatně ho snáším, jsem pořád unavená, a dokonce třeba i odpoledne usnu, to se mi dříve nikdy nepovedlo. A také se mi někdy stává, že se probudím až ráno.

Až přejdou vedra, vrhnete se na psaní další knížky?

Vrhat se je silné slovo, ale přemlouvám se k tomu. Ráda bych oživila nějaké své vzpomínky. Budu psát o naší úžasné rodině, mám i spoustu starých dokumentů a fotek. Některé jsou nepovedené a jiné také. Ale jsou hezké. Především mi připomínají, co všechno jsme zažili, jak jsme vařili, pekli, jak toho všeho bylo málo, ale bylo to dobré. Jelikož jsem se narodila za války, nejdůležitější pro mě byla naše rodina, drželi jsme pohromadě a měli se rádi. A také jsme dodržovali, jak se tomu dneska říká, pověry, ale jsou to vlastně zkušenosti. Například to, že se nesmí šlapat na kanál, proto že je železný a železo je vodivé, pod ním teče voda, která je také vodivá. A aniž si to uvědomujeme, neseme si v podvědomí různé obavy a strachy. Ta voda je může zachytit a pře nést je někam, kde je někdo na příjmu, aniž by si to také sám uvědomil, a takový člověk vám pak může třeba uškodit nebo nějak ublížit. Maminka se také radila se svým stolečkem o důležitých rozhodnutích. Stoleček musel být dřevěný, nesměl v něm být žádný hřebík, musel být lepený. Položila na něj ruce, byla s ním domluvená tak, že "ano" znamenalo, že se k ní naklonil sám, a "ne" znamenalo, že zůstal stát. Dříve se také lidé více řídili vlastní intuicí.

Maminka vás naučila vykládat karty?

Karty jsem se od maminky nenaučila, protože jsem o to tenkrát neměla vůbec zájem. Naučila jsem se vykládat u paní Malíkové, u které jsem pak složila i zkoušku. Ona tím žila a tak to má být.

Ještě stále děláte výklady?

Teď jsem to přerušila, ale pořád mě to baví. Vždycky jsem si říkala, že když nebudu moct hrát divadlo, budu vykládat karty. Nejdříve jsem dělala tři výklady za den, pak jen dva a poté jsem si řekla, že budu dělat raději jenom jeden. To je totiž tak náročné, že si to nikdo neumí ani představit. Protože jsme doma byli vždycky hodně pověrčiví, mám to v sobě a nedovolila bych si říct někomu něco, o čem bych nebyla přesvědčená, že to tak je. Tyhle věci se nesmějí urážet tím, že si začnete vymýšlet.

Přivezla jste si nějaké karty i z vašich zahraničních cest?

Žádné karty jsem si nepřivezla, zato jsem si přivezla troje boty. (smích) Sjezdila jsem kdeco, ale vždycky to bylo s divadlem. Soukromě jsem byla v Izraeli.

A které země jste ještě navštívila?

Byla jsem v Dánsku, Nizozemsku, Německu, čtyřikrát v Americe, byla jsem také v Rusku nebo Gruzii. Všude jsem všechno ochutnala, bylo to zajímavé a nejlepší na tom je, že nejvíc mi chutná doma.

Kdyby vám přišla nabídka hrát ve filmu nebo seriálu, přijala byste ji?

Seriál už dělat nechci, protože to je hrozná dřina. V Doktorech z Počátků jsme hrály se Zdenou Herfortovou drbny. Hrozně nás to bavilo, bylo to hezké, ale už bych to dnes nezvládla. Tři roky jsem se učila každý den texty, aby mi to všechno vlezlo do hlavy. Teď už mám hlavu plnou, ale něčeho jiného.

Máte spoustu svých fanoušků. Oslovují vás třeba jen tak na ulici? 

Já jsem z toho dost překvapená, že mě lidé opravdu znají a mají mě rádi. Kam přijdu, tam říkají: "Paní Kluková, to jsem ráda, že vás vidím. Víte, tenkrát, jak jste vypravovala... To byla taková legrace!" Když jsem byla nedávno na rehabilitaci, řekly mi to tři doktorky. Asi je to nejlepší, co se mi v životě povedlo. Mám ráda lidi a oni mají rádi mě.

Kdy se chystáte vrátit na jeviště?

Uvidím, jak se mi podaří uzdravit ruku a zbavit se bolesti. Stresuje mě to. Když mi bude fajn, na podzim se vrátím do Dívčí války, kterou hrajeme v Divadle U Hasičů. Těším se, protože hraji Vlastu asi třicet let a mám pocit, že beze mě by to snad ani nešlo. Těším se také na Františka Ringo Čecha, protože je to můj kamarád a chybí mi jeho veselé "hlody". A jste všichni zvaní.